Slušná rodina je základ. Nebo ne?

Nikdy to doma nebyla sranda. Jedno období byl klid, druhý zas mazec. Jednou jsem byla v klidu a podruhý ve stresu, kdy mi pomohlo jen pevný zavření očí a pravidelný nádechy a výdechy. Bydlím tu i teď, i když je mi skoro 25 let.

Dětství 

Dětství si moc nepamatuju. Ani nevím, čím to je. Trochu se bojím, že je to kvůli tomu, že se moje mysl snažila ubránit a tak to vytěsnila. Co já vím. Nedokážu si to úplně vysvětlit. Ale když poslouchám svoje kamarády, tak se divím, kolik vzpomínek si dokážou vybavit. Co kdo říkal, kdy, jak a proč. Já jsem ráda, že si vzpomenu na 10 situací. A bohužel to jsou spíš situace, který mě nějakým způsobem nasraly. Jo, už jako dítě.

Byla jsem fakt hodný dítě, máma říkala, že jsem po bráchovi byla naprosto zlatá a že jí i přešla myšlenka, že to druhý dítě mít asi neměla. Brácha byl docela náročnej. Ne, že by to byl sígr, ale spíš jako dítě hodně trpěl na bolesti a když začal chodit, tak si pořád ubližoval. Stačilo se otočit a brácha něco provedl. Spadla na něj motorka, zapíchl si nůžky do horního patra úst a tak. Víte, proč vám máma vždy řikala, že nemáte běhat s nůžkama? No je to pravda, fakt se vám tam můžou zapíchnout. A to je bratr inteligentní jedinec, ale když byl malej, tak byl fakt trochu magor. A taky si nikdy nic nenechal líbit.

Šikana? Ne! 

​ Když někdo šikanoval holčičky, tak jim pomáhal a když někdo chtěl ublížit jemu, tak mu rozbil držku. To máme společný, mě si nikdo nedovolil šikanovat, protože jsem jim nedala možnost. Vždy jsem byla malinkatá, ale šikanu jsem prostě automaticky zamítla. Ačkoliv si pamatuju, že mi v první třídě jedna holka dala pěstí do břicha. To jsem byla fakt malinkatá. A to mě vytrestalo natolik, že jsem si to pak už nenechala líbit. Ale je pravda, že já nikdy nechodila do třídy, kdy by šikana zakořenila.

Proč ne? 

​ Nevím, jestli to bylo lidma nebo vedením. Možná kombinace? Nevím. My jsme byli celkem v pohodě, i když teda ze mě si rádi dělali srandu, že mám malý prsa a chlupatý ruce. S prsama jsem nic udělat nemohla, ruce jsem oholila. A holim doteď. Hehe. Ale jako to byla sranda. Na střední si ze mě taky jeden kluk dělal srandu ohledně velikosti prsou, ale to byly taky neškodný vtípky. A když si občas udělal srandu z mojí "nížky", tak jsem mu to oplatila. Zasmáli jsme se a to bylo všechno.

Zpět k tématu 

​ O tomhle tématu určitě ještě napíšu další článek, teď se chci vrátit k tomu, proč si nepamatuju dětství. Nějak nevím a bojím se. Bojím se, že to je kvůli něčemu nepříjemnému, proto jsem to zasunula do nevědomí. Je to pandořina skříňka? Nevím. Třeba není a mam alzheimera. Kdo ví. Haha.

Co si pamatuju? 

Je fakt divný, že si z dětství pamatuju spíš ošklivosti. Co se týká školky, tak si pamatuju hlavně dvě situace. Jednou když jsme měli uklízet a já si svoje uklidila, tak jsem nechtěla uklízet za ty pomalý bordeláře. Tak jsem nic nedělala, protože jsem to sabotovala. Nechtěla jsem bejt služka pro kluky, co rozházeli bordel všude a pak dělali kraviny. Taková malá feministka, haha. Jedný učitelce se můj přístup nelíbil, tak mi fakt silou zatlačila hlavu dolů k podlaze a řekla ať uklízím. Doteď mě to sere, protože jsem byla zlatý dítě. Když přijdu do školky, tak si mě pamatují, protože jsem byla hodný a tichý dítě. Bylo mi jasný, že učitelka byla frustrovaná a tak si to na mě vylila zlost, ale já byla menší než ostatní, tak to pro mě byl trochu šok.

Druhá vzpomínka je taky ze školky, kdy jsme měli zase uklízet a já si chtěla dodělat pár puzzlíků. V tom přiskočil jedne kluk a celý mi to rozkopal. No, doteď mě to štve, já si to chtěla dostavit, že jo!

Proč o tom píšu? 

Ačkoliv se tyhle texty nezdají být důležité, tak to má návaznost na přítomnost. Moje rodina nikdy nebyla šťastná rodinka pravidelně jezdící na super dovči. Nenávist byla v naší domácnosti na denním pořádku. Narážky, nadávky, naschvály, prostě sračky. A nejhorší je na tom, že to vždy vyžírají děti. No a když to nezačnou zvládat přes zakázaný substance, tak to prožívají pěkně naplno.