Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Selhání psychoterapeuta? Zřejmě častější jev, než se zdá

Když jsem napsala první články do mého blogu o punkové terapii, netušila jsem, že tohle téma bude mít takovou odezvu. První emaily nejdřív přišly přímo administrátorovi stránek, po zveřejnění mého kontaktu v mém profilu už dostávám reakce přímo, a docela koukám.

Nestačím se divit, co všechno se může v terapii stát. Co mě ale znepokojuje víc, je to, že dotyční „odborníci" se dle všeho na svých webových a facebookových stránkách profilují jako empatičtí, milí profesionálové. Pročítáte si jejich velmi působivé životopisy, zajímavou praxi, „fajn statusy" na sociálních sítích a k tomu si zkoušíte představit to, o čem vám dotyčná osoba psala v emailu. Je mi z toho hodně úzko.

Sex s psychoterapeutem?

Selhání terapeuta může mít mnoho podob, já se omezím jen na jedno téma. Jako nejčastější selhání psychoterapeuta se často uvádí překročení hranic, přičemž typickým extrémem je sexuální kontakt s klientem/klientkou. Asi to není vůbec překvapující, podíváme-li se na průzkumy. Americký psycholog Kenneth S. Pope ve své práci uvedl, že z téměř šesti stovek oslovených psychoterapeutů a psychoterapeutek zažilo celých 87 % sexuální přitažlivost ke svému klientovi či ke své klientce, přičemž k vyjádření těchto (po)citů se – naštěstí - odehrálo jen v malém množství případů („přiznalo se" skoro 10 % terapeutů – mužů a téměř 3 % žen - terapeutek).

Ke skutečnému sexuálnímu kontaktu tedy dochází – pravděpodobně – velmi zřídka, ale je třeba si připustit, že samotná existence „přitažlivosti" může udělat v terapii pěknou paseku, ze které klient či klientka nemusí odejít bez úhony.

Ovšem to, o čem mi čtenáři mých blogů napsali, nebylo vůbec o sexu.

Hranice a ještě jednou hranice

Zajímavé je, že všechny reakce byly od žen, které byly v terapii se ženou. A všechny měly jeden společný jmenovatel, a to koktejl ze tří ingrediencí: značné a nevyžádané sebeodhalení terapeutky, široké - či spíš nejasné - hranice a náhlé, nečekané ukončení terapie ze strany terapeutky. Následky byly pro klientky totožně dramatické: deprese, pocity viny, nedůvěra vůči dalším terapeutům atd.

Zdá se, že ženy – terapeutky – nějak hůř drží opratě terapie a nedomýšlí důsledky svých jednání. Ve své ženské křehkosti (a slabosti?) mají tendenci své problémy ventilovat v terapii, vytahovat klientky z terapeutického vztahu a přesouvat je do vztahu „rádoby přátelského" (jenže v terapeutické místnosti). Jejich zmíněná ženská křehkost jim však evidentně vůbec nebrání v tom, aby po určitém vystřízlivění udělaly s klientkou krátký proces (to bude asi důsledek zmíněné slabosti :) ).

Musím ale připustit, že fakt, že mi píší ženy, bude nejspíš tím, že můj blog spíše zaujal ženy, nikoliv muže. Dokážu si totiž představit, že moje ex-T, která se mi svěřovala, jak flirtuje se svým klientem, klidně může tu samou „taktiku" použít i proti němu.

Poškození psychoterapií 

Důsledkem opuštění terapeutem je – v případech, o kterých mi čtenářky napsaly – jasné trauma. Je to velká ztráta. Je to ztráta blízké osoby, které klientky věřily, svěřovaly se jí, očekávaly od ní – za úplatu - pomoc atd. Klientky byly psychoterapeutkami poškozeny.

Včera jsem na stránkách Radia Wave narazila na výborný rozhovor s psychologem a psychoanalytikem Jiřím Jakubů. Je to rozhovor zejména o nezdaru v terapii a zaznívají tam zajímavé myšlenky. Mě zaujala ta část, která se věnuje tomu, jaké to pro terapeuta je, když ztratí klienta. Když prostě klient najednou nepřijde. Jiří Jakubů říká cosi ve smyslu: „Když klient najednou nepřijde, je to znejišťující, co se vlastně stalo?" Sami odborníci tedy velmi přemýšlí, nebo se i dokonce trápí, když terapie najednou skončí. Není to pro ně příjemné, ačkoliv zejména oni mohli průběh terapie do jisté míry ovlivnit (zcela jistě do větší míry než klient) a navíc oni nejsou v té terapii za ty „slabé a nemocné". Sám terapeut Jakubů také v závěru říká, že zodpovědný za terapii je terapeut, neboť vztah terapeut – klient je asymetrický.


Je-li náhlý konec pro terapeuta náročný, jak moc náročný pak asi musí být pro klienty? Bohužel tahle otázka v rozhovoru nepadla. 

Některé odborné texty hovoří o tom, že velké poškození klienta psychoterapeutem může končit sebevraždou. To psychoterapeuti asi moc dobře vědí, protože si vzpomínám, že mi na poslední hodině „punková terapeutka" sama od sebe řekla něco ve smyslu: „Hlavně mi tu nevyhrožujte sebevraždou." Byla to bizarní poznámka v kontextu faktu, že slovo sebevražda v naší půlroční terapii nikdy nepadlo…

Chtěla bych závěrem napsat něco pozitivního, optimistického, ale po podrobném zkoumání zdrojů nic takového nemám. Jak jsem se totiž včera dočetla, mnoho psychoterapeutů si selhání vůbec nepřipouští. A když už ano a svěří se svému supervizorovi, stejně zpravidla zvítězí kolegialita nad zájmem klientů.

Protože vím, že mé texty čtou i psychoterapeuti, dovolím si na ně apelovat: zvažte, prosím, včas své schopnosti, buďte si vědomi svých limitů. Nepouštějte se tam, odkud víte, že se zpátky bez úhony nedostanete. Není to výraz slabosti, ale důkaz vaší profesionality. Klienta raději slušně a kvalitně „ukončete", než aby od vás klient odcházel zraněnější, než přišel. Díky. :)

Pozn.: Pár hodin po publikaci tohoto článku jsem dostala dva maily od "Gestaltistů" nabízejících odbornou pomoc. A ještě jedno, kromě hromady empatie a nabídky pomoci, měly ty maily společné. Terapeuté psali, že jim bylo po přečtení mého blogu blbě. Tak to sorry :(. Ale jinak díky :)

Máma je zase smutná
Moje (ne)potřeba pomáhat a zachraňovat

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
neděle 6. prosinec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here