Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Sarkasmus v (punkové) psychoterapii

„Sarkasmus je nejnižší formou humoru, ale nejvyšší formou inteligence."
Oscar Wilde

Sarkasmus mě docela baví. V odborných textech týkajících se psychologie se o něm píše docela nehezky, ale já bych to – co se týče každodenního života, nikoliv terapie – neviděla tak špatně. Odlehčení nepříjemných situací je fajn a když člověk není neempatické tele, dá se s ním existovat i tak, aby ostatním neubližoval. Na facebooku je několik „sarkastických skupin", z nichž sleduju pár zahraničních, a někdy mě ty vtípky opravdu rozveselí.

Tenhle druh humoru mě s mými blízkými přáteli spojuje. Možná je to tím, že i oni mají za sebou složité životní situace a jsou tím trochu „postižení". Co si budeme povídat – za sarkasmem lze cokoliv skrýt. Bolest, smutek, nasrání, rozladění, strach, nejistotu.

V naší punkové gestalt terapii byl sarkasmus velké téma pro obě.

Ten váš sarkasmus!  

Abychom si rozuměli, nejsem ten typ, co chrlí sarkastické narážky na potkání. Musím dostat ten správný impuls – a pak to jede. V naší punkové terapii mi úplně stačilo, když jsem od začátku byla terapeutkou (T) onálepkovaná jako „hraničář" (nepleťte si prosím s HPO), což mě neskutečně štvalo (psala jsem zde). Takže když se tahle nálepka na sezení objevila, bylo vymalováno.

Na sezení jsem třeba začala stejnými slovy jako můj předchozí odstavec: „Nejsem ten typ, co…" a T mi na to okamžitě zareagovala slovy: „Nejsem ten typ – to typicky říkají hraničáři, vidíte!" A na to se nedalo říct nic jiného, než že už teda má asi o mně a mých problémech úplně jasno a že teda nemá smysl z mé strany cokoliv dalšího říkat, protože T zná a ví evidentně vše na základě tří „typicky hraničářských" slov.

T pak opáčila, že neví, co se mnou, protože si připadá, jako kdyby se opatrně pohybovala mezi střepy, ale stejně vždycky na nějaký šlápne a je zle. A mě pak nenapadlo nic lepšího než říct, že jsem měla dojem, že na to pohybování se mezi střepy má diplom a ukončuje si terapeutický výcvik.

A to už pak měla T monolog o tom, jak strašně jsem sarkastická a ona, chudák :), se tím nechává jen strhnout, protože by ji samotnou žádná sarkastická narážka přece nenapadla… :)

No a pak na jiném sezení T zase prohlásila, že je členem skupiny na facebooku „Hovořím plynule sarkasticky" a že ji sarkasmus baví.

Vyznejte se v tom.

Tohle nemůžu na supervizi říct! 

Nechci, aby to vypadalo, že jsme celých devadesát minut na sebe sarkasticky štěkaly. To vůbec ne. Obvykle takhle vypadala úvodní desetiminutovka, taková rozcvička, po které přišlo „docela normální povídání". Myslím, že ty začátky byly vždycky vypjaté proto, že jsem na sezení chodila s určitou formou strachu a nejistoty. A opravdu stačilo hodně málo (třeba mlčení), abych sarkasticky zareagovala a spustila dominový efekt.

T si byla dle všeho dobře vědoma toho, že mě vždycky spolehlivě nastartuje a že jsou její reakce „sarkasticky nepřiměřené." Sama opakovaně řekla, že byla na supervizi pokárána za to, že sakrasmus je ze strany terapeuta v takové míře nepřijatelný (o supervizích této punkové terapeutky napíšu někdy příště). To mě docela potěšilo, že by mohla být moje T v supervizi aspoň v tomhle natolik upřímná a autentická, že by se ke svým sarkastickým extempore "přiznala".

Sarkasmus se stal nedílnou součástí naší punkové terapie a mě celá ta situace přivedla k myšlence pořídit T tričko s nápisem: „I speak fluent sarcasm and my clients love it."
T byla z trička docela přepadlá a když ho držela v ruce, zmohla se akorát na komentář ve smyslu, že tohle ani náhodou nemůže ukázat na supervizi. 

Škoda.

Sarkasmus, jízlivost, anebo co teda?  

Náš sarkastický ping-pong často končíval nějakou sarkastickou smečí, tipla bych si, že to bylo padesát na padesát (jednou jsem smečovala já, jednou ona). Jednou z mega-smečí punkové T byla hláška, o které jsem už psala: „Vy taková Xena, a pak se tu hroutíte z doktorů." To jsou přesně ty věty, které vás v daný moment, v daném kontextu a v dané dikci úplně paralyzují a nechápete, kde se to v tom terapeutovi bere (říct tohle iatropatogenizovanému klientovi s PTSD chce opravdu speciální psychoterapeutický talent :)).

S odstupem na to pohlížím tak, že zatímco já měla sarkasmus jako ochranný štít, za kterým se skrývala nedůvěřivá Laura a její strachy, terapeutka za svým sarkasmem schovávala své pochyby, nejistotu a nedostatek zkušeností. Umím to pochopit.

Na co nejde zapomenout, a co i po mnoha měsících v hlavě rezonuje, je vzpomínka na závěr jednoho z dvacítky sezení: přišla jsem na hodinu v nějaké „pozitivnější" náladě, která se během terapie vlivem probíraného neveselého tématu proměnila v zádumčivou. Když jsme se loučily, tak mi T u dveří s úsměvem povídá: „A je po náladě, co?"

Je to sarkasmus, jízlivost, anebo něco úplně jiného?

Sebeodhalení terapeuta? Ano, ale ne kompletní stri...
Máma je zase smutná

Související Články

 

Komentáře 1

Host - T. dne 4. 8. 2020 13:44

Terapeutka? Velký špatný... Buď ráda, Lauro, že jsi z terapie pryč.

Terapeutka? Velký špatný... Buď ráda, Lauro, že jsi z terapie pryč.
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
pátek 27. listopad 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here