Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Punk v terapii? Omyl! Tohle je dechovka!

Za tenhle blog jsem opravdu šťastná. Díky psaní se mi postupně „rozsvítilo", do určité míry ulevilo a taky jsem dostala nemálo podpůrných e-mailů. Navíc jsem se seznámila se zajímavými lidmi, se kterými si průběžně píšeme, což je velmi hojivé.

„Neměla bys ale psát jen o tom, co bylo," říká psychiatra, moje známá, která si už před pár měsíci vyslechla příběh punku v terapii. Tak jistě, současné pocity jsou taky intenzivní, ale já jsem dojmy z punkové terapie ještě zdaleka nevyčerpala a nechci o ně můj fanklub ochudit.

Fakt, že jsem naši terapii popsala už v tolika článcích, způsobil nejen to, že jsem si tak nějak všechno „urovnala v hlavě", ale kompletní obraz získala i má blízká kamarádka-psychoterapeut, o které už byla několikrát řeč.

To není punk, to je dechovka!

Myslím, že kamarádka už to tušila tak nějak dýl, ale teprve nedávno mi řekla tohle: „Hele, moje zlatá, tohle, co tady popisuješ, není žádnej punk. Tohle je dost slabá dechovka!"

Dovysvětlení bylo v tom duchu, že kdyby se jednalo o punk, tak by moje ex-T třeba dělala něco „hodně po svém", „hodně nestandardně", ale všechno s cílem pomoct mně jako klientce. Ovšem to, co jsem popsala ve svém blogu, je tak ubohé, že slovo „dechovka" je ještě hodně velkorysý výraz.

Méně velkorysá byla jiná známá, která kromě toho, že je dobrý terapeut, je i velmi zkušený psychiatr. A protože i moje ex-T je psychiatr, má na to tahle známá ještě trochu jiný metr. Takže i ta nakonec zhodnotila naši dvacítku sezení poměrně nekompromisně: „Ta vaše sezení, která odmítám nazývat terapií, stála pěkně za hovno." A aby toho nebylo málo, podívala se na mě přísným pohledem a dodala: „A tahle… (hledala ten správný výraz)…paní má nad tebou stále takovou moc?!"

Nemá. Poslední týdny už nemá…

Chce to nadhled 

Vím, že můj blog je hodně čtený (ve statistikách mého blogu vidím tisíce přečtení u každého článku) a vím, že se o něm diskutuje na Facebooku, kde má tenhle portál svůj profil. Nějaký pán tam pokládá řečnickou otázku, proč Laura zůstávala v terapii, když věděla, že je to blbě a měla takový nadhled. Škoda, že ten pán (asi) nečetl ten můj blog celý. Pro jistotu tedy ještě jednou zopakuju, že nadhled mám až teď. A to jsme sedm měsíců po ukončení dechovkové terapie (teď abych ten název všude opravila!). Pár měsíců zpátky jsem získala jen drobný „nadhlídek", docvakává mi to všechno až v těchto dnech a týdnech. A vsadím se, že opravdový nadhled budu mít třeba až za rok. Nebo za tři roky.

Správný nadhled mají v tuhle chvíli snad jen ty mé kamarádky a známé „od fochu", které jsou sice chytré jako rádio, ale bohužel mi ani jedna nemůže opravdu pomoct.

Na mrtvém bodě

Abych uspokojila tu moji známou psychiatru, co tak moc chtěla, abych psala hlavně o tom, co se děje aktuálně, tak teda poslušně hlásím, že to není žádná sláva.

Tepenné krvácení způsobené nezkušenou T se sice konečně zastavilo, ale že by se mi udělalo dobře, tak to bohužel ne (mám těch nezpracovaných věcí v sobě nějak moc). Doporučená chemie (antidepresiva Brintellix) ani po šesti týdnech nefunguje, takže stoupá spotřeba benzodiazepinů a stoupají i prolelkované hodiny. Naštěstí měly děti minulý týden jarní prázdniny, tudíž jsem po jejich odjezdu rozdělila den na dvě hodiny sportu a dvaadvacet hodin ležení. Naprosto mi to vyhovovalo, ale prázdniny jsou už v čudu a ode mne se očekávají výkony.

Připadám si jak vysílený trosečník na pohupujícím se nafukovacím lehátku uprostřed oceánu, který už nevěří, že by kolem mohla plout výletní anebo nákladní loď, která ho vezme na palubu. Trosečník čekající na žraloka, anebo na obří vlnu, která všechno spláchne. 

Do učebnic!

Tenhle blog o průšvihu v terapii (už bohužel nemůžu psát o "punku v terapii" ) evidentně čte i nemálo profesionálů - terapeutů, protože mi přišlo pár podpůrných e-mailů či nabídek pomoci. Z těch posledních vyčnívá e-mail od jednoho školitele, který se dotazoval, jestli by si ty texty nemohl „vypůjčit" jako materiál pro studenty ve výcviku. Danou osobu zaujal náš problém hranic, který chce – dle mého soudu - prezentovat jako odstrašující příklad.

Samozřejmě že jsem mu dovolila moje texty použít, protože jestli tahle zkušenost „pokosila" jednu holku a stovkám jiných lidí pomůže, má to všechno smysl. Jen jsem se doptala, o jaký výcvik se jedná a tak dále. A taky jsem mu poděkovala, že se předem zeptal…

Když jsem blog začala před pár měsíci psát, napadlo mě, že by mohl být pro moji ex-T velkým přínosem (takovým vedlejším žádoucím efektem) – teda za předpokladu, že by ho četla. Jaké bylo moje překvapení, když jsem o víkendu zjistila, že „olajkovala" na Facebooku na stránkách portálu jemiblbe.cz článek o sebeodhalování terapeuta. Ovšem tento lajk tam vydržel jen chvíli – už tam není.

Škoda. Věřím totiž, že se jí líbil, dokud jí nedošlo, že je o ní.

Nebreč a nedělej mi ostudu!
„Doodhalení terapeuta“ aneb tohle v terapii neděle...

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
pondělí 21. září 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here