Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

První setkání s psychoterapeutkou, punk v terapii začíná

Nevím, jestli každý čtenář mého blogu byl někdy na psychoterapii, spíše hádám, že nikoliv. Moje první sezení s psychoterapeutkou bylo mé úplně první v životě - předtím jsem na žádnou psychoterapii nechodila.

Člověk, který jde poprvé na psychoterapii, má tedy logicky mraky otazníků, protože neví, do čeho jde. Takže jedno páteční ráno bylo pro mě vcelku rozpačité, mísily se ve mně protichůdné pocity. Jednak jsem měla strach z toho, co se bude na sezení dít, na druhou stranu ve mně nadcházející setkání vzbuzovalo naději, že mi třeba bude líp.

A jak jsem si takovou psychoterapii představovala? Čekala jsem, že asi budu mluvit o mých aktuálních pocitech, tedy o tom, jakou mám depku. Tahle „depka" se mě držela už dva měsíce a ne a ne odejít. Obeslala jsem asi čtyři doporučené terapeutky, ale ani jedna na mě neměla čas, jenom tahle. Asi proto, že ještě neměla ukončený výcvik, což mi v tu chvíli připadalo jako podružné, protože mi opravdu nebylo dobře. S odstupem času vím, že to byla pěkná blbost utratit raketu za terapeutku, která první zkušenosti teprve sbírá. Na druhou stranu sezení se mnou pro ni asi byla velkou školou, což se taky počítá a určitě to někdy někomu dalšímu pomůže. A v globálu jsem vlastně ráda, že tuhle zkušenost mám, protože to byl zážitek vskutku intenzivní a nebyl rozhodně jednoznačně negativní. Každopádně kdybych se mohla dnes znovu rozhodnout, vybrala bych si jinak a doufala, že tuhle terapeutku třeba potkám za pár let, až bude něco umět.

Takže jsem před půl devátou skončila přede dveřmi, kde daná psychoterapeutka (asi už budu psát jenom „T") působí. Poslala jsem jí zprávu, že jsem už na místě, když mi přišla odpověď, že už je na cestě a že bohužel něco závažného řeší. Na to jsem reagovala, že nevadí, že počkám, následně přišla odpověď, která nasvědčovala tomu, že se děje něco nestandardního.

Za chvíli dorazila T velmi kvapným krokem, už jen z výrazu bylo patrné, že se jí něco přihodilo. Nebudu konkretizovat, o co šlo, není, myslím, žádoucí, aby ji tady případně identifikovali její přátelé a kolegové. Stačí, že se T pozná sama... Důvod svého rozpoložení mi T řekla, když jsem se usadila v ne příliš pohodlné koženkové židli. Jednalo se o problémy osobního rázu, které jsem jí určitě nezáviděla, takže jsem projevila účast, politovala ji a čekala, co bude dál.

T asi po chvíli zarazilo, že mi vlastně odvykládala svoje trable, a prohlásila, že jsem člověk, který v lidech vzbuzuje důvěru, a pak se dotázala, jestli se mi lidé často svěřují. Po chvilce přemýšlení jsem odpověděla, že asi ano, ale že mě to vlastně nikdy nenapadlo. Nechápala jsem se tak, že by mě okolí mělo za „vrbu". T šla ještě dál, když se mě zeptala, jestli neuvažuju o tom, že bych si také udělala psychoterapeutický výcvik, protože se jí jevím jako vhodný kandidát. To mě trochu zaskočilo. Jednak jsem byla paf z tak bleskového úsudku, jednak mě děsila představa, že já, osoba posekaná životními držkopády a stále ještě zraněná a krvácející, budu někde poslouchat cizí problémy a nabízet jejich řešení. Takže jsem reagovala v tom smyslu, že tohle mě opravdu nenapadlo.

Pak jsme tak letmo prošli mou zakázku, povídaly jsme si o tom, jak dlouho je mi blbě, co tomu předcházelo a tak. Vlastně zpětně vím, že tohle byla méně podstatná část sezení. To, co náš psychoterapeutický vztah definitivně poznamenalo, se událo hned na začátku. A to je přesně to, o čem se píše v knize "Jak selhat jako terapeut, aneb 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit klienta" (k sehnání zde). Kromě jiného se v ní dočtete, jak důležité jsou v terapii první okamžiky. Zde totiž dochází k "nastavení" těch dvou, tedy terapeuta a klienta. Mimochodem tuto knihu jsem - po pár měsících od předčasného ukončení terapie - přečetla asi za tři hodiny (stihla jsem si i podtrhávat) a nebylo to čtení vůbec slastné. Přála bych si, aby tato kniha byla povinnou literaturou všech frekventantů psychoterapeutických výcviků. 

Ale zpátky. Z prvního sezení jsem odcházela s tím, že jsem dnes potkala sympatickou, ale momentálně velmi nešťastnou osobu. Vlastně takové zmoklé kuře, které neví, kudy kam. Kdyby byla moje kamarádka, určitě bych nabídla nějakou pomoc. Nebo třeba aspoň rameno. Ale v tomhle případě to nešlo. Nevím, s čím domů odcházela domů T, ale přišla mi pak zpráva, že mi dává za dnešní sezení 50 % slevu.

Za týden mě čekala další páteční devadesátka, kde nastolený „terapeutický punk" pokračoval. Bez slevy. :)

Moje trauma aneb proč nesnáším doktory

Související Články

 

Komentáře 4

Zuzka dne 4. 12. 2019 11:53

Uáááá, nene!
Kolik jí bylo? Dvacet? Velmi neprofesionální!!!

Uáááá, nene! Kolik jí bylo? Dvacet? Velmi neprofesionální!!!
Laura B. dne 6. 12. 2019 12:56

Bylo jí skoro dvakrát tolik.
Jasně, můžeme vymyslet spoustu přívlastků: neprofesionální, nepokorná, nezkušená.
Ale taky třeba: zraněná, snaživá, zoufalá.
Měla to těžký...

Bylo jí skoro dvakrát tolik. :D Jasně, můžeme vymyslet spoustu přívlastků: neprofesionální, nepokorná, nezkušená. Ale taky třeba: zraněná, snaživá, zoufalá. Měla to těžký...
Klouda dne 16. 12. 2019 19:52

Milá Lauro, pročetl jsem poctivě Váš blog (předpokládám, že bude ještě pokračovat) a jsem šokován, jakou zkušenost s terapií máte. Jistě nemusí být vše pravda - chtělo by to slyšet i druhou stranu - ale co je důležité, že hranice v terapii vždy nastavuje terapeut, nikoliv klient. Z Vašeho blogu cítím jakési "pátrání po vině". Nehledejte vinu v sobě!
Doporučuju Vám obrátit se na skutečně kompetentního terapeuta, respektive terapeutku, s dostatečnou mírou zkušeností. Jsem také terapeut, ale upřímně říkám, že já bych si třeba na tento typ traumatu a retraumatu netroufnul. Držte se.

Milá Lauro, pročetl jsem poctivě Váš blog (předpokládám, že bude ještě pokračovat) a jsem šokován, jakou zkušenost s terapií máte. Jistě nemusí být vše pravda - chtělo by to slyšet i druhou stranu - ale co je důležité, že hranice v terapii vždy nastavuje terapeut, nikoliv klient. Z Vašeho blogu cítím jakési "pátrání po vině". Nehledejte vinu v sobě! Doporučuju Vám obrátit se na skutečně kompetentního terapeuta, respektive terapeutku, s dostatečnou mírou zkušeností. Jsem také terapeut, ale upřímně říkám, že já bych si třeba na tento typ traumatu a retraumatu netroufnul. Držte se.
Laura B. dne 27. 12. 2019 12:46

Moc děkuju. Téma hranic jsme na terapii měli (teda měly) hned od začátku. Předpodkládám, že T podvědomě věděla, že "začala blbě", nicméně vina se hledala spíše u mě ("Vy jste ten typ, co tohle dělá, říkáme jim "hraničáři").
Hranice celou dobu tak nějak "plavaly". Co se smělo dělat včera, bylo za týden nežádoucí...
Každopádně moc děkuju za podporu. Psát budu určitě dál

Moc děkuju. Téma hranic jsme na terapii měli (teda měly) hned od začátku. Předpodkládám, že T podvědomě věděla, že "začala blbě", nicméně vina se hledala spíše u mě ("Vy jste ten typ, co tohle dělá, říkáme jim "hraničáři"). Hranice celou dobu tak nějak "plavaly". Co se smělo dělat včera, bylo za týden nežádoucí... Každopádně moc děkuju za podporu. Psát budu určitě dál :)
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
úterý 18. únor 2025
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here