Přituhuje, máma zmatkuje, doma se hádáme

Pro mě osobně je dost těžké smířit se s představou, že svoji mámu dám do nějakého zařízení, kde nebude mezi svými a nebude tam ani doma, nebude to tam znát. Pamatuju si, jak jsme kdysi před lety žertovali, že když na mě bude v pubertě moc přísná, dám ji za trest do důchoďáku. Obě jsme se tomu tehdy smály, protože nám oběma přišla ta myšlenka tak nesmyslná, že nebylo vůbec možné brát ji vážně. A teď to naprosto vážně zvažuju?

Manžel, s kterým jsem o tom chtěla mluvit, už je z toho všeho tak otrávený, takže se navzdory ceně pro podobný plán nadchl – vědomě ho chápu, že nechce mít doma nemohoucí tchyni, lidsky mě je jeho jednoznačný a rychlý souhlas trochu zklamal. Chytli jsme se kvůli tomu o Vánocích, z mojí strany ale vlastně hlavně proto, že jsem byla unavená a vyčerpaná a vlastně potřebovala nějaký hromosvod.

Unavená jsem strašně, večer padám do postele únavou, ale spím mizerně, z věčného stresu mě bolí záda, hlavně krční páteř, kvůli čemuž se mi motá hlava. Potřebovala bych se vyspat, odpočinout si, ale není kdy, protože i když k rodičům třeba v sobotu odpoledne nejdu – stačí, že jsem tam strávila dopoledne, odpoledne se chci věnovat dětem. Už takhle mi syn i dcera vyčítají, že úplně odpadly naše víkendové akce, kdy jsme se sebrali a jeli někam pod stan nebo do penzionu. To teď bohužel nejde.

Zvažuju pečovatelku, na kterou bych alespoň nějaký víkend přehrála, ale sehnat podobného člověka není vůbec snadné. Nemluvě o tom, že v létě jsem musela dvojčata poslat s otcem na dovolenou samotné, týden bez nás by rodiče nedali. Muž byl naštvaný, ne proto, že se o děti musel starat sám, to mu potíže nedělalo, ale že dávám přednost starým rodičům před dětmi, alespoň mi to tak přišlo.

Už takhle mi máma třeba desetkrát za dopoledne zavolá, pak si nemůže vzpomenout, co chtěla, a pak mi najednou půl dne nebere telefon, stejně jako táta. Mají pevnou linku, kterou ale občas vytáhnou či vyvěsí, což máma popře nebo mi začne zmateně vysvětlovat, že mít pevnou linku je nebezpečné, třeba proto, že by jim volali z banky a snažili se jim prodat nějaké pojištění, které nepotřebují. Oba mají mobily, ale doma je odmítají používat, že jsou určené jen na cestování. S tím asi nehnu.

Zvažovali jsme, že bychom jim pořídili nějaké úplně jednoduché telefony nebo přístroje, kde by stačilo zvládnout tlačítko pro případ nějaké nouze – kdyby například jeden z nich upadl v koupelně, ten druhý ho nezvedne. Ale neprojde to, protože táta tvrdí, že on nic takového nepotřebuje a že, když bude něco potřebovat, zavolá z toho mobilu, máma už v podstatě není schopná naučit se ovládat cokoli, co nezná.

Narazili jsme na to zrovna nedávno, když se jim definitivně rozbila stará televize a ukázalo se, že tu novou se máma nedokáže naučit obsluhovat. A to ani když jsme sehnali speciální ultrajednoduchý dálkový ovladač, prostě to nejde. Takže jsme nakonec museli v bazaru koupit stejnou televizi, jakou měli dosud, a doufáme, že jim zase nějaký čas vydrží. Máma to vlastně vůbec nepobrala – chápe celou situaci tak, že jsme jim bez dovolení vzali jejich skvělou televizi místo nich jim šoupli naši novou, která se nám nelíbila. A teprve, když nám začala vyhrožovat, zase jsme jich jejich přístroj vrátili.

Zní to děsivě a je to děsivé. A přesto jsou situace, kdy cizí člověk nemá šanci poznat, jak zmatená máma je. Minulý týden jsem s ní byla u doktora, potřebovala léky na tlak – a ona s ním normálně hovořila, nešlo jen o nutnou výměnu informací, ale o společenský small talk, byla vtipná, veselá, její historky měly hlavu a patu. Akorát si klidně nějakou vymyslela, třeba že byla na výletě v Nymburce a že tam mají pořád skvělý kafe. 

Až na to, že tam byla naposledy asi před dvaceti lety.