O bezpodmínečném přijetí (terapeuta)

O bezpodmínečném či bezmezném přijetí se v psychoterapii mluví výhradně ve vztahu ke klientovi. Tedy terapeut přijímá klienta pozitivně tak, jak je, a snaží se mu pomoci. Pochopitelně to takhle vždycky nejde, a to zejména tehdy, řeší-li se s klientem náročnější témata (třeba sadismus, pedofilie), na které terapeut prostě „nemá žaludek". V takových případech terapeut doporučuje klienta k jinému odborníkovi, který je schopen si s tou příšerností poradit.

Nevím, jestli se zrovna mě dostalo toho „standardu" být mojí terapeutkou (T) bezmezně přijata. Dnes, s odstupem mnoha měsíců, to na mě působí tak, že míra přijetí mé osoby u T postupně klesala. Tedy na začátku, kdy T byla to „zmoklé, zraněné kuře", které se potřebovalo svěřit a svěřovat, jsem byla terapeutce za užitečnou, milou babu, které byla T schopna o víkendu poslat do whatsappu fotku z výletu (já jí oplátkou poslala třeba dvě). Jenže po půl roce – když už T byla z nejhoršího venku - se ze mě stal nepohodlný svědek jejích osobních lapálií a bezpochyby i profesního selhání, kterého bylo třeba za každou cenu zneškodnit. A T začala utahovat šrouby.

Asi to zní strašně.

Pravdou je, že spolužačka psycholožka si dodnes klepe na hlavu, co jsem to v té terapii měla a že jsem to tak dlouho vydržela. Ba co víc, že se mi dodnes stýská. Nekecám. Opravu se mi stýská.

V psychoterapeutickém vztahu totiž postupně dochází k určité závislosti klienta na terapeutovi (ale může to být i obráceně či oboustranně). Tato závislost se může a nemusí rozvinout, a také může mít tato závislost mnoho podob. Pro mě byla T jedinou osobou, která v tom období věděla o tom, že mi není dobře, co se ve mně mele a tak vůbec. Příchod do terapie byl vždy úlevou už jen tím, že „se vědělo", a byl zde alespoň nějaký prostor pro autenticitu. Ne že bych o mé „depce" neřekla kamarádce, ta to věděla taky, akorát jsem to na ni tolik nevalila, protože si depresivních klientů užívá ve své praxi požehnaně.

Fakt, že se mi dodnes stýská, moje spolužačka pochopit dokáže výhradně z pohledu odborníka. Když se totiž na klienta, který je v nepohodě, vykašlete v podstatě „ze dne na den", je to špatně, je to trauma. Klient má vztah neukončený, tedy v mém případě jasný „neukončený Gestalt".

Ovšem z pohledu kamarádky moje spolužačka velmi trpěla a nejednou mi ve vinárně řekla něco v duchu: „Nemůžeš už si, proboha, říct, že je to blbá, nezkušená kráva, a hodit ji za hlavu?" A tak nad tím přemýšlíte, jestli opravdu chcete mít svou ex-T za blbou, nezkušenou krávu, co si z vás udělala pokusného králíka, aby vám ve finále do hrudníku vystřílela zásobník útočné pušky. Zjistila jsem, že nechci.

Našla jsem hafo důvodů, proč z ní krávu nemít. Protože je mladá. Protože to má v osobním životě těžký. Protože to vlastně nikdy neměla lehký. Protože se – ať to dopadlo, jak to dopadlo – snažila. Protože… ji mám ráda!

„Sereš mě," řekne kamarádka. „Tomuhle se říká bezmezné přijetí a já teda vážně netuším, čím si to u tebe tahle pipka, která se na tebe v nejhorším vysrala, zasloužila," obrátí oči v sloup a naleje si další skleničku vína.

A já druhý den ráno usedám k notebooku a píšu si další kousek blogu v naději, že si ten Gestalt pomalu uzavřu. Asi si ho teda budu uzavírat hodně dlouho...