Znáte ten pocit, když něco nestihnete, neuděláte, nedokončíte? Jak moc dokáže člověka zžírat to, že třeba nedodělal školu, nebo že někde zanechal rozdělanou práci?

V psychologii se o „nedokončených" věcech píše/mluví docela dost. Když se něco nedodělá, je to jako nedomalovaný obraz. A takový nedokončený obraz může člověka pronásledovat celý život, respektive se mu můžou tyhle nedokončené věci dokola opakovat: tu se nedokončí škola, tu se nechá „vyšumět" vztah se slečnou/chlapcem atd. atd.

Moje „punková terapie", jak ji nazvala moje kamarádka psycholožka, byla vedena psychoterapeutkou (T) v „gestaltovském" výcviku, takže to, o čem v tomhle blogu teď píšu, se dá nazvat „nedokončený Gestalt".

Nedokončený, neukončený, neuzavřený Gestalt je v Gestalt terapii něco vyloženě nežádoucího, protože klientovi přináší pocity zklamání, smutku, frustrace, ale také třeba i zlosti. A proto, když se v terapii u klienta objeví nějaký náznak nedokončené záležitosti, je Gestalt terapeut připraven klientovi pomoci se zpracováním tohoto nežádoucího prožitku. Společné dokončení, uzavření dané záležitosti pak klientovi přináší úlevu. Tolik teorie :) .

Můj nedokončený Gestalt

Nedokončený Gestalt je věc, kterou opravdu nechci. Teď už to vím naprosto bezpečně. Cesta k mému neukončenému Gestaltu vedla - paradoxně - právě přes již zmíněnou "punkovou terapii", jejíž začátek jsem popsala v prvním článku mého blogu. Přirovnala bych to celé ke stezce, po které jdete, míjíte strašidelné lesy, jdete šerem, třeba se i bojíte, ale pak jste chvíli na rozkvetlé louce a svítá. Nemusím se bát, protože je tady se mnou ona, T, které věřím. Jdeme spolu dál a dál a najednou stezka končí a přede mnou je sráz… Otáčím se kolem sebe, hledám T, ale ona tu není. Jen propast. Ještě jednou se ohlédnu a zjistím, že není kam se vrátit, protože je propast i za mnou. Vedle mě, všude, všude kolem mě. Vlastně jsem jakoby na pustém ostrově.

Sednu si a volám. Ticho.

Sedím takhle několik týdnů, když v tom mi někdo hodí lano, po kterém se slaním dolů ze srázu, kde v pološeru hledám něco, o co by se dalo opřít. Nejsem v údolí, kde by tekla řeka, v jejímž meandru bych se mohla natáhnout a třeba pozorovat hvězdy. Jsem v tunelu. V hnusném černém tunelu a nikde nic.

„Nedokončený Gestalt jak prase," říká psychiatra, kterou znám roky a která si právě vyslechla můj punkový psychoterapeutický příběh s nešťastným koncem. „Máš po těch svých traumatech jedno další navrch," kroutí hlavou a píše na papírky jména terapeutů, kteří by mi snad měli umět pomoct. Na druhý papírek píše jména léků na spaní, abych už, proboha, taky vydržela spát aspoň pět hodin v kuse.

Seděla se mnou tahle dobrá duše skoro dvě hodiny, aby si vyslechla věci, které ve své dlouholeté praxi (psychiatrické i psychoterapeutické) ještě nezažila, respektive o nich ani neslyšela. Myslím, že občas dost trpěla, na druhou stranu si nejsem úplně jistá, že mi všechno věřila. Hlavně tomu ale dala odborný výraz: neukončený Gestalt.

S nedokončeným Gestaltem žiju už několik měsíců. Je to opravdu složité, protože na jednu stranu máte naději, že přece ještě ten Gestalt půjde dokončit (T neumřela), na druhou stranu si říkáte, že T měla pro tenhle náhlý šach-mat nějaké silné důvody a rozhodně tedy nebude mít potřebu se k něčemu vracet.

Potíž je v tom, že s T žijeme na poměrně malém perimetru (dokonce máme společné známé), takže je velké riziko vzájemného potkávání se. A ano, už jsme se potkaly. Potkala jsem ji opakovaně i tak, že si mě nevšimla, je tedy pravděpodobné, že i mně uniklo to, že jsme se někde právě minuly. S tím se žije hodně blbě.

„Potřebuješ nejdřív ošetřit tuhle re-traumatizaci, no a pak musíš s jiným terapeutem začít pracovat na tom starém traumatu. Uměla tahle trauma?" ptá se mě psychiatra, když jsem na odchodu. „Myslím, že ten kurz nemá," odpovídám a radši rychle mizím z místnosti, jejíž stěny si právě vyslechly absurdní příběh neukončeného Gestaltu, jehož autorkou a hlavní protagonistkou je Gestalt terapeutka v závěru výcviku.

Papírek se jmény terapeutek od psychiatry jsem zahodila do prvního odpadkového koše. Má smysl se někomu cizímu otevírat? Procházet temnými zákoutími a pak zůstat na pustém ostrově?

Neukončený Gestalt se prý rád opakuje.

Děkuju, nechci.