Fakt nerada smutnim. Nebaví mě to a přijde mi, že to nic moc nevyřeší. Což je kravina. Smutek je normální lidská emoce a měla by se prožívat. Já tuhle emoci ráda zažívám jen když koukám na dokument. Haha.

V osobním životě mi připadá, že smutek dělá lidi slabší. Jenže, ono to je asi naopak. Prožít si smutek je normální a člověka to taky může posílit. Jenže já to nesnáším. Protože jsem žila v rodině, kde se na smutek nehrálo, tak jsem se ho naučila kamuflovat za nasranost. Prostě se radši naseru, než abych byla smutná.

Smutek může znamenat, že nade mnou mají lidé převahu. Že mě "dostali". Jsem teď jejich otrokem. Jejich vliv byl na mě tak silnej, že překonali moji osobnost. A to já nesnáším. Nechci, aby někdo měl převahu. Stejně tak nechci mít převahu nad někým jiným.

Nějak si ani nemůžu vzpomenout na chvíli, kdy jsem byla smutná. Ale vlastně jo, když jsem odjížděla od přítele z Erasmu. To jsem probrečela celou noc a ráno mě hrozně bolela hlava. A přesně proto nesnáším brečet. Ráno mě hrozně bolí hlava a pálej oči.

Mívala jsem vždy 4 slabý chvilky v roce a prostě smutnila. Brečela jsem nad svým životem. Pak jsem se dostala do vztahu a musela jsem přestat být smutná, jinak bych brečela v jednom kuse.

Přišlo mi, že ten smutek vždy přišel s novým ročním obdobím. Jako bych chtěla nastoupit s čistým štítem. Tohle jsem ale hodně dlouho nezažila. Brečím fakt málo. A smutek extrémně potlačuju zlostí. Ta mi jde nejlépe. Ale to neznamená, že jsem hysterická nebo zlá. Já si to často nechávám v sobě. Nevyjíždím, pokud to není extra důležitý. Nemyslím si, že je nutný, aby potrefená husa věděla, jak moc mě zranila.

Smutek ve mně vyvolává pocit, že jsem slabá. Slabá holka, kterou dokáže vše porazit. Neumím se se situací vyrovnat? Tak budu smutná a brečet. Necítím se dobře? Úsměv opadne a stáhne dolů. Možná se snažím mít masku důstojnosti a síly ve všech situacích. To mě naučila máma.

Potýkala se s tak hroznýma věcma, že smutek nepovažovala za dobrý východisko. Naopak se zatvrdila. Neprůhledná maska, silný brnění.

Někdy si přijdu jako chlap, protože ani na smutný lidi neumím reagovat. Mě to spíš trochu naštve, když přede mnou někdo brečí. Tak moc mě to vyděsí, že se začnu chovat jako trubka. I přes to, že jsem dobrý posluchač, tak slzy nedávám. Nechci do toho totiž sklouznout sama. Jsem v tomhle nadmíru sobecká. Ale já si to fakt nepřeju. Nevím, kde se to vzalo. Je to hrozně debilní.

Smutku se bráním od mala. Je to ochrana před lidma. Když budu drsná, tak mě nepokořej. Nedám jim tu možnost mě zdolat. Jenže víte, co? Někdy ten druhej potřebuje vidět, že vás jeho činy rozesmutnily. Aby to mohl napravit. Jenže, když mu to neukážete, tak to netuší. Neví, kde udělal chybu. Proto se musím naučit ukázat, že jsem smutná. Abychom mohli o problému hovořit.

Jenže já si prostě přeju bejt silná. Jenže síla se neměří v tom, jak moc drsnou se dělám. Takhle to nejde.

Tenhle text je strašně rozházenej. Vím o tom, jenže myšlenky plynou, jak se jim zachce a já je neumím ukočírovat. Možná proto, že jsem dneska po dlouhé době byla smutná. A brečela. V očích už mám kapky, hlava pobolívá.

A vlastně to bylo dobrý si pobrečet. I přes tu bolest hlavy. Člověk trochu upustí od emocí a je mu líp.

Proto se nestyďte, že někdy brečíte a smutníte. Je to přirozený.