Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Nebreč a nedělej mi ostudu!

Vzpomínky na dětství mám docela pěkné. Prožila jsem ho – kromě školy - převážně ve sportovním prostředí. Ze školy jsem chodila rovnou na tréninky, o víkendu byly turnaje. Taky jsem ale byla dost nemocná: angíny střídaly bronchitidy a záněty středního ucha. Furt dokola. Takže při vzpomínkách na dětství se mi - nepočítám-li to hezké - vybaví i nekonečné hodiny strávené v čekárně, teploměry v podpaží, špachtle v krku a noční buzení kvůli antibiotikům.

V čekárně to byla vždycky velká otrava. Nosila jsem si s sebou knížku (jako úplně malá nějakou obrázkovou, později třeba Mayovky), máma měla po ruce Mladý svět anebo Vlastu. Čas rychleji utíkal a člověk se aspoň trochu odpoutal od hluku vřískajících a brečících dětí.

Máma brečící děti nesnášela. „Vidíš tu hysterku?" ukazovala na pětiletou holčičku, která byla na odběru krve a proplakala to. „Jako by ji na nože brali! To bude chyba výchovy!" Pak se na mě otočila: „Ne abys tam brečela, to by byla strašná ostuda!" kladla mi na srdce máma.

Když se z ordinace ozvalo moje příjmení, máma v nanosekundě vstala, chytla mě pod křídlem a už jsme byly uvnitř. Kdyby se organizovaly závody v tom, kdo bude z chodby nejrychleji v ordinaci, vyhrála by moje máma na celé čáře. Ještě by u toho narvala časopis do kabelky a zula si boty. Co na tom, že jsem si ani nestihla založit stránku v knížce, kde jsem právě skončila, anebo že na lavici zůstal můj kulich s rukavicemi.

U doktora jsem samozřejmě nebrečela nikdy. Teda co si pamatuju. Ani když mi píchali uši, ani když mi trhali mandle, prostě nikdy. Máma by se přece zlobila, a to jsem nechtěla.

Hlavně bejt silná

Někdy v pěti letech, to jsem ještě nechodila do školy, jsem si hodinu před tréninkem podvrtla kotník. Skákala jsem přes švihadlo a najednou jsem byla na zemi. Kotník byl do půl hodiny jako bambule a já nemohla došlápnout.

Ovšem tohle nebyl pro mámu žádný argument. Na trénink se prostě musí. Tím spíš, že jsem předtím byla s angínou dva týdny doma a v tréninku mám mezeru jak vrata. Pamatuju si, že jsem trénink normálně odmakala. Nebyl individuální, bylo nás asi deset, takže se kulhající dítě v tom davu ztratilo.

Druhý den jsem skončila na chirurgii s tím, že mám přetrhané vazy. Měla jsem sádru šest týdnů a se sportem jsem měla tři měsíce utrum.

Táta tohle nijak nekomentoval. Pro tátu jsem byla „řízek", nezmar, prostě silná holčička. Když jsem chtěla udělat tátovi radost, udělala jsem padesát kliků a sto sedů-lehů. Byl nadšen. Dodnes vidím jeho jiskřičky v očích, když mě asi jako šestiletou pověsil na hrazdu a já se třicetkrát přitáhla. Byla jsem jeho krev přece!

Chceš si pobrečet? Pusť si film!

Zpětně vím, že se v té minulosti něco „pokazilo". Asi je normální brečet, když vás něco bolí, nebo když máte velký strach. Nebo když přijde smutek. Já jsem odjakživa brečela u dojemných filmů, to se smělo, máma totiž brečela taky. Typicky E. T. mimozemšťan. Loučení malého chlapce s mimozemským stvořením mě spolehlivě dostalo. Nebo umírající Vinnetou. A samozřejmě pohřeb mojí babičky, to jsem chodila do třetí třídy. Brečela jsem pro ni každý večer pod peřinou několik měsíců.  

Odpoj tělo, odpoj hlavu

Už dávno nejsem malé dítě. Přesto mnohé ve mně zůstalo. V jednom z článků jsem popisovala dávnou nehodu na skútru. Můj dlouhodobý pobyt v nemocnici s nesčetnými zákroky byl výborným obrazem důsledků z dětství. Něco vás bolí a ani nepípnete. Vlastně ani neumíte říct, že je vám blbě. Nebo že se vám najednou přitížilo. Že nemůžete dýchat. Prostě to dojde tak daleko, že omdlíte a teprve pak zdravotníci dostanou signál, že je asi něco špatně.

Je to docela na palici a já tuším, že jsem se už kdysi dávno naučila tělo neposlouchat. Potlačovat emoce, potlačovat bolest. Odpojit tělo od hlavy. Po nehodě na skútru a několikaměsíčním pobytu v nemocnici se to odpojení stalo chronické.

Rozsekaná, ale s úsměvem! 

Asi se teď ptáte, jak to teda vypadalo v naší terapii, kterou jsem minule přejmenovala z punkové na dechovkovou. Nabízí se otázka, jestli se tohle téma otevřelo, jestli jsme na něm pracovaly.

Moc ne.

Měla jsem velký problém říct, jak moc se cítím špatně. Tohle neumím. Takže jsem na to šla tak, že jsem na úvodním setkání svůj stav definovala tak, že „už to zašlo moc daleko", anebo že „je nejvyšší čas to řešit".

O mém traumatu s doktory jsem T napsala v emailech ještě předtím, než jsme se poprvé setkaly (o tom už jsem psala dříve). Ovšem nebyla jsem schopná mluvit o tom, co se ve mně odehrává.

T, která o traumatu věděla, ale po mých vnitřních pochodech nijak zvlášť nepátrala, nepitvala to. Párkrát se na začátku zeptala, jestli mám problém se spánkem, jestli beru nějaké léky, ale v zásadě jsme se nikdy nedostaly k tomu, o čem tady píšu (zřejmě bylo pro T důležitější mě dokola nějak hodnotit, jako třeba že jsem ta hraniční, anebo že mám pomalé starty v terapii – ale to už se opakuju…).

Do terapie jsem tedy často chodila s úsměvem na rtech, ačkoliv jsem měla pocit, že se mi uvnitř těla točí pilový kotouč z cirkulárky. Předně jsem chodila do terapie s tím, že tam čeká T, která řeší svoje trable a já jí nechtěla přidávat (ano, zcela nesmyslná potřeba chránit terapeuta), jednak jsem vůbec nevěděla, jak si mám vlastně postěžovat. Asi to zní divně.

Dvakrát se dokonce stalo to, že jsem na tom byla tak blbě, že jsem nebyla schopná do terapie dorazit. Ne že bych neměla sílu se obléknout a ujít pár metrů. Ale já se nechtěla před T ukazovat v takové indispozici. Neuměla jsem si představit, že si tam sednu na židli a popíšu, co se ve mně děje.

Takže jsem T napsala s dostatečným předstihem, že je mi mizerně a že nechci dorazit. T odepsala, že to nevadí, že je mi mizerně, že právě proto se chodí na terapie. Měla samozřejmě pravdu. Ale já měla strach, že v tom mém příšerném rozpoložení budu nepříjemná, sarkastická, že prostě té mé T ještě víc „naložím" – a to jsem určitě nechtěla.

Jsem si vědoma toho, že s člověkem, jako jsem já, se nezkušenému terapeutovi musí hrozně těžce pracovat. Vlastně se nedivím, že T musela být občas zoufalá. Chtěla rychlé výsledky, ale ty se nedostavovaly. Místo klienta, kterému se díky její intervenci ulevuje, tam seděla klientka, která měla starost o ni samotnou a nechtěla této terapeutce dělat další vrásky.

Slzy v blogu

Nikdy jsem tohle téma nijak zvlášť nerozebírala, ani s nejbližšími kamarádkami. Takže díky tomuhle blogu, to můžu nějak dostat ven. Sypu to sem a představuju si, že každé písmeno je jedna slza. Konečně… Aspoň takhle…
Možná si říkáte, ať si zase pustím nějaký smutný film. Třeba What Dreams May Come, Elle s'appelait Sarah nebo jiný doják. Ale ani tohle teď nefunguje.

Stále v sobě marně hledám tu malou holku, co byla pod peřinou schopna proplakat hodiny pro svou zemřelou babičku…

Žárlivost v (dechovkové) psychoterapii
Punk v terapii? Omyl! Tohle je dechovka!

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
neděle 6. prosinec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here