Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Moje trauma aneb proč nesnáším doktory

V prvním příspěvku do mého blogu jsem popsala, jak vypadalo naše první setkání s terapeutkou. Asi bych ale měla taky napsat, co mě do terapie přivedlo.

Stalo se to hrozně dávno, je to víc jak deset let. Byli jsem s manželem v zahraničí na stáži v jedné ne úplně blízké zemi. Jezdili jsme každý den ráno do práce na skútrech. Večer zpátky. Jednoho dne při cestě do práce mi v zatáčce podklouzlo kolo a já skútr položila. Bohužel jsem neměla dost dobré oblečení, jen helmu. Byla z toho zlomená pánev, zlomená ruka a otřes mozku.

V nemocnici v zemi, kde moc lidí neumělo anglicky, jsem si poležela přes měsíc, protože se manžel handrkoval s pojišťovnou o repatriaci a pořád jsem měla nějaké komplikace. Měla jsem za sebou dvě operace ruky, ale taky třeba trombolýzu, protože mi doktoři „zapomněli" dávat léky na ředění a dostala jsem trombózu. Takže mi najednou v pumpě podávali hromadu heparinu, aby se trombóza v noze rozpustila. Aby toho nebylo málo, dostala jsem do jizvy po operaci infekci a přišla sepse. Prostě věci, které úplně nevymyslíte, ale hlavně je nechcete ani v tom nejhorším snu.

Pobyt v nemocnici byl strašný. Ačkoliv nemocnice vypadala čistě a moderně, jazyková bariéra byla ukrutná. Když někdo vešel do pokoje, nevěděla jsem, co bude. Jestli se jde jenom zeptat, jak mi je, anebo jestli mě čeká nějaký zákrok. Takže třeba přišla sestra do pokoje a beze slova ze mě strhla deku a lezla mi do kalhotek, aby se podívala, jestli po tom heparinu nekrvácím. Připadala jsem si jako nějaká věc.

Kromě narušení intimity tady byla fyzická bolest a stoupající strach z toho, co bude a co mě čeká. Po pár týdnech jsem měla ruce jako feťák, protože mi žíly furt praskaly a sestry musely neustále měnit kanyly. Někdy se jim podařilo zavést kanylu tak, aby byla průchodná, třeba až napočtvrté. K tomu mi během léčby trombózy každý den brali krev, aby zjistili, jakou mám srážlivost. Na rukou jsem měla nesčetně vpichů s modřinama, vypadalo to strašně. Úplnou libůstkou byl odběr z krve na tepně (v mém případě na zápěstí), kdy se zase zkoumá okysličení krve. Doktor byl strašný jelito a povedlo se mu to až napotřetí. A to jsme jenom u těch jehel a nepíšu tu o jiných zákrocích, který měly občas hodně nechutný průběh, ale nechce se mi o tom psát.

Doktoři byli z mých komplikací dost zoufalí a občas mi dávali vybrat, jaké jsou možnosti léčby. Často mi dali na rozhodnutí třeba jen deset či patnáct minut. Za tu dobu jsem nestačila ani zkontaktovat kamarády doktory v Praze (časový posun, anebo prostě nezvedali telefon), takže jsem horečně hledala na internetu, co si mám teda za zákrok vybrat. Připadala jsem si jak ve zlém snu.

Těšila jsem se na převoz do Česka, protože jsem doufala v lepší komunikaci, známé prostředí atd. Bohužel po příletu do české nemocnice mě čekal docela šok. Byla jsem v chirurgické ambulanci, kde se řešila moje nehojící se rána po ortopedické operaci. Doktor prohlásil, že tohle na svém oddělení nechce, že je rána plná exotických bacilů, ať si to řeší jiná nemocnice, která je na septické pacienty zařízená. Je to opravdu hodně skličující pocit, když je vám blbě a doktor řekne, že vám nepomůže, ať jdete jinam. Asi by to člověk snesl lépe, kdyby neměl za sebou ty příšerné, nekonečné týdny v zahraniční nemocnici. Já si připadala jako nežádoucí hmyz, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit.

Naštěstí se mě díky známostem ujala jiná nemocnice, kde jsem šla hned druhý den na sál a za týden domů. Ale i tady jsem si občas připadala nepatřičně, to když byly sestry nervní z toho, že nemají kam píchnout infúzi („Co jste s těma žílama dělala?"), protože prostě na mých žilách na rukou nebylo jediné vhodné místo. Takže mi ji narvaly do žíly na krku, což byl další level v mých nemocničních zážitcích. A pak ty neustálé dotazy, jak je možné, že se mi tohle všechno přihodilo. Že to je neuvěřitelné a že jsem teda „dáreček".

Tahle několikaměsíční story mě docela poznamenala. Já, dárce krve, jsem se najednou začala bát banálního odběru krve, přestala jsem chodit k doktorům (snažím se léčit sama, když to jde…), je mi na zvracení, jen co cítím pach dezinfekce. Taky od té doby nesnáším tzv. rychlá rozhodnutí. Vlastně nerada spěchám s čímkoliv, co vnímám jako podstatné. Chci mít na všechno čas. Nesnáším pocit časové tísně…

No a asi nejhorším důsledkem jsou moje sny. Dodnes se s tím potýkám a není to vůbec příjemné (mým snům budu věnovat samostatný článek).

Vlastně se nedivím, že mě to všechno tak nějak dostihlo. Roky jsem to v sobě dusila, nepřipouštěla jsem si to. A ejhle – je to tady. Proto jsem se rozhodla vyhledat odborníka, který by mi pomohl. Šla jsem do toho s tím, že jsem věděla, že tohle sama nezvládnu. Šla jsem do toho s nadějí, ale i s obavou, protože o těchto věcech se mi dodneška hodně špatně mluví. 

Jak se (ne)otevřít psychoterapeutovi
První setkání s psychoterapeutkou, punk v terapii ...

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
neděle 6. prosinec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here