Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Mlčení v terapii

V době, kdy píšu tuhle část blogu, jsem už poměrně dost poučený laik, protože mám velmi načteno. V jednom z minulých blogů jsem se zmínila o knize "Jak mi dneska je? Aneb 44 možných i nemožných způsobů, jak začít psychoterapeutické sezení" (k dostání zde). Je to kniha pro psychoterapeuty, která jim dává zajimavé tipy, jak svou práci dělat dobře a nevyhořet. Kapitola číslo 3 se jmenuje "Nechme mluvit ticho".

Mlčení v terapii je hodně užitečný nástroj, který otevírá zajímavé možnosti pro obě strany. Mohou během něj vyplynout zajímavé myšlenky a fantazie, dá se při něm zkoncentrovat, sbírat síly a vnímat sám sebe. V zásadě poskytuje "materiál", se kterým se dá dále pracovat. Jenomže ticho může být někomu příjemné a někomu vyloženě proti srsti. A tady záleží na terapeutovi, jestli mlčení udělá komentované ("Tak, a teď zkusíme oba mlčet."), anebo nekomentované (prostě terapeut najednou zmlkne a dívá se vám upřeně do očí, anebo je sklopí). Když to ticho terapeut uvede, je to určitě pro klienta srozumitelnější, než když se terapeut usadí a "vypne". Proto autoři odborné literatury doporučují začínat sezení nekomentovaným mlčením až v pokročilé fázi terapeutického procesu, kdy je vytvořen bezpečný prostor a klient s terapeutem se vzájemně znají.

Moje terapeutka (T) zřejmě získala pocit "neotřesitelného terapeutického vztahu" hned na třetím sezení (a samozřejmě mnohokrát později), kdy po přivítání a uvaření si kávy usedla do svého křesílka a upřeně se na mě zahleděla. Tuto situaci už jsem v předchozích blozích zmínila: koukáte na T jako vyvoraná myš, protože nemáte načteno a netušíte, co po vás chce. Zatímco v literatuře některé klientky popisují, že se jim například vynořily vzpomínky z dětství, kdy je matky trestaly mlčením, já se cítila jako na zkoušce z práva. Zkoušející chce znát znaky právní normy, ale já mám v hlavě úplný prázdno, protože jsme na koleji pařili do čtyřech do rána a já to jdu na zkoušku přece jen zkusit, že jo... Takže proti sobě s T sedíme, já si říkám, jak je to trapný, koukám chvíli na T, chvíli do zdi, chvíli na nehty, které už by fakt potřebovaly zásah manikérky, prostě opravdu zvláštní situace.

Jenomže já nesedím na zkoušce a je mi uplně šumák, jak tahle trapná situace bude trvat. Takže najednu stranu se mi vybaví situace stará dvacet let, na druhou stranu si říkám, že si klidně můžeme zahrát hru, kdo to déle vydrží. Takže tam teda takhle sedíme a čumíme. Ticho po nějaké době přeruší T a ptá se mě na mé pocity. Protože vůbec nerozumím účelu toho úvodního mlčení (bylo to mlčení nekomentované, takže netušíte, o co jde), říkám vcelku otráveně, že jsem si připadala jako ve škole na zkoušce. Moje odpověď zjevně T překvapila a ujištovala se, že jsem se opravdu jako na zkoušce cítila.

Další nekomentované mlčení, které T nastolovala jsem pak raději přerušila otázkou, jak se T má a třeba ještě doplňujícím dotazem, kolik kilometrů za uplynulý týden naběhala a tak dále (dotaz se vždy týkal nečeho, v čem se T už dříve sama odhalila). Byla to vždycky sázka na jistotu, že tahle moje snaha odvést pozornost od ticha moji T lehce podráždí. Ale to jí rozhodně nebránilo v tom, aby s tím mlčením v příštím sezení - anebo v přespříštím - pokračovala. Takže to byla taková hra na kočku a myš, přičemž jsem žila v pocitu, že T nedávám to, co by chtěla. Dodnes nevím, co vlastně po mně T chtěla za reakci "na ticho" a asi se to už nikdy nedozvím.

Teď, když si tady v naprostém tichu čtu ta odborná pojednávání, zjišťuju, že jsem vlastně člověk, který ticho sice má rád, ale ne v přítomnosti dalších osob, které jsou mu nějak blízké. Prostě když mám proti sobě někoho, s kým si mám co říct, ráda s ním hovořím. A jak tady tak sama sedím, píšu si a ukončuju si ten nedokončený Gestalt, říkám si, jak moc mě mrzí, že jsme si s T řekly tak málo.


Chemie a já
O délce sezení v terapii

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
pondělí 13. červenec 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz // PHK MARKETING s.r.o.
click here