Tyto stránky používají k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto stránek s tím souhlasíte.

Přihlásit se

Uživatelské jméno
Heslo
Pamatuj si mě

Vytvořit účet

Povinné údaje
Jméno
Uživatelské jméno
Heslo
Ověření hesla
E-mail
Ověření emailu
Captcha *
Reload Captcha

Máma je zase smutná

V rámci mé „konstantní depky" (chvíli jsem přemýšlela, jak to nazvat, jestli je to skutečně deprese, nebo jen blbá nálada, nenaladění, rozladění, deka…) jsou období, kdy je to ještě horší a nejradši bych někam zalezla a nevylezla.

Nejde vůbec o ranní pesima (tenhle pojem z odborné literatury mě docela baví), vstanu bez problémů (i hnusný sny mě rozloží až výrazně později), ale tak nějak o celkovou totální pasivitu a nechuť kohokoliv vidět, s někým se bavit, něco řešit. Bojím se zapnout počítač, respektive podívat se do mobilu, děsím se toho, kdo co po mně zase bude chtít. Jedna výhoda je ta, že nejsem zaměstnanec, nevýhoda ovšem je to, že jsem namočená do několika velkých projektů a očekává se, že čtu maily a zvedám telefony. Takže lidi píšou a volaj. Deptá mě to.

Snažím se si nedomlouvat žádné schůzky a nikam moc nechodit. Přesto jsem se minulý týden jedné prezentaci projektu, dávno domluvené, nevyhnula. Myslím, že za ten divadelní výstup (navíc ve dvou cizích jazycích) bych si zasloužila cenu Thálie. Přirovnala bych to ke stisknutí tlačítka, kdy se ze zmačkané, ušmudlané, úplně vyřízené Laury stane energická sympatická chytrolínka, ale nesmí to trvat moc dlouho. Jen co skončím a zaklapnou za mnou dveře, vypínám tlačítko „funguj" a domů dorazím úplně vycuclá. Ať jdou všichni do hajzlu a všechny projekty si postupně (anebo klidně najednou) nastrkají do prdelí. Nebaví mě to. Nic mě nebaví.

Odpoledne po třetí hodině už přichází krize. Někdo má ranní pesima, já mám pesima odpolední a večerní. Nezřídka kdy skončím na gauči v obýváku, metr a půl od studeného šálku kávy, ke kterému jsem nenašla sílu se naklonit. Pračka doprala, prádlo je bělejší a čistější, ale protože nemám sílu ho přeházet do sušičky, spustím zítra ráno nový cyklus a prádlo vyperu znova. Ekologové mě musí nenávidět.

Pokouším se pátrat a pojmenovat, proč jsem „down". Nevím to a nemůžu na to přijít. V hlavě mi dokola běhají útržky z „punkové terapie" a stále nad některými momenty přemýšlím. Občas hloubám i nad tím, co se stalo kdysi dávno. Přemýšlím ale i o tom, co je teď v lednu. O lidech, co mi chtějí pomoct, ale mně to nějak furt nejde. Vyčítám si to, připadám si jako vadný kus. Anebo si spíš připadám jako auto, co má zataženou ruční brzdu, a já se snažím šlapat na plyn, ale auto furt stojí. Jenomže já nemůžu přijít na to, kde je ta ručka schovaná a jak auto odbrzdit…

Můj okruh spolupracovníků byl o víkendu na lyžích. Nejela jsem. V sobotu psala kamarádka, co má doma nenapravitelného asociála a potřebuje si o tom občas popovídat, ať jdu na víno. Nešla jsem. Dokonce jsem si za ten týden doma ani jednou nenalila decku bílého, a to je teda už opravdu vážný :)

Doufám, že tohle nebude trvat moc dlouho, protože, napadá mě, si okolí může myslet, že jde o projev nějaké arogance anebo nezájmu. Nejhorší je to ale asi vůči mým dětem, které v tom samy mají jasno.

Máma je zase smutná.

Sarkasmus v (punkové) psychoterapii
Selhání psychoterapeuta? Zřejmě častější jev, než ...

Související Články

 

Komentáře

Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte prvním, kdo napíše komentář
Máte Již Registraci? Přihlašte se zde
Host
úterý 7. duben 2020
Pokud se chcete zaregistrovat, prosíme vyplňte uživatelské jméno, heslo a vaše jméno.
© 2019 Jemiblbe.cz
click here