Portál o (ne)náladě spravovaný poučenými laiky.
Jste profík a chcete s námi spolupracovat? Napište nám.
redakce@jemiblbe.cz
Už více jak týden zápasím s myšlenkou napsat tenhle článek. Na jednu stranu se mi moc nechce pokračovat v tak pěkně uzavřeném blogu, na stranu druhou cítím, že tenhle článek dlužím všem sympatizantkám a sympatizantům, kteří mi píší. S e-maily se za poslední měsíce roztrhl pytel: někdo chce znát názor na jeho/její terapeuta/terapeutku, někdo kvůli mému blogu na terapie chodit přestal, protože zažíval obdobné pocity jako já a nechtěl to prodlužovat, někdo naopak s terapií začal a/anebo terapeuta změnil. A samozřejmě píšou i sami terapeuti.
Těm všem tenhle článek dlužím.
Volný pád do prdelí
Minulý článek, který jsem vnímala jako poslední, jsem psala v době, kdy jsem – jak jsem sama zmínila – překryla „všechny moje sračky" přípravami na složitý projekt. Podařilo se to perfektně, bylo mi dobře a dokonce jsem stihla dvě návštěvy nové terapeutky, kterou mi doporučila kamarádka. Tahle T je zhruba o deset let starší dáma, milá, vtipná, erudovaná atd. Nic nebylo problém a zjevně mě brala takovou, jaká jsem, nehodnotila, nesrovnávala, prostě pecka. Rozloučily jsme se před zahájením mého projektu a já pak odjela na měsíc mimo město. Bylo mi vážně skvěle a zdálo se, že vše je, jak má být.
Po návratu do všedních dní ale přišlo nechtěné překvápko. Přišlo hodně rychle a já to celé nazvala „volným pádem do prdelí". Prostě jak jsem přestala žít intenzivní a velmi náročnou prací, byla jsem úplně v hajzlu. Tíha na hrudi, sevřené čelisti, okousané vnitřky tváří, prostě příšerný stav. Pochopitelně jsem opět sáhla po benzodiazepinech a snažila jsem se to nějak „rozchodit".
Asi po týdnu se mi zdál hnusnej sen o tom, jak jsem obětí lékařských pokusů (tyhle sny mívám docela často a vím, že to vychází z mých dávných zkušeností s lékařským prostředím – už jsem psala zde), a zase se mi na pár dní přitížilo. Celé to bylo o to horší, že tenhle stav přišel poté, co mi bylo hodně dobře. Pád to tedy byl dost hluboký…
Důsledkem poměrně nesnesitelného stavu bylo to, že jsem musela odříct domluvené setkání s novou terapeutkou. Prostě jsem nebyla schopná si představit, že se v tomhle rozpoložení posadím před terapeutku a budu mluvit o mých pocitech.
Už v minulosti u první (punkové) terapeutky se mi přihodilo to, že když mi bylo blbě, nebyla jsem ochotná do terapie dorazit (psala jsem o tom v jednom z mých článků). Nechtěla jsem tam být za chudinku, nechtěla jsem tam mluvit o tom, že mi není dobře, nechtěla jsem to rozebírat. Ex-T se vždycky tak trochu zlobila (i když jsem hodinu uhradila) a říkala, že naopak v takovémto rozpoložení JE TŘEBA na terapii dorazit a nějak s tím hnout. Měla pochopitelně pravdu, ale neuměla jsem to.
Takže jsem i této nové T napsala, že nejsem schopná do terapie dorazit, že mi prostě není dobře. Přestože do sezení zbývalo více než 48 hodin, aktivně jsem uhradila částku za terapii, aby nebyla T škodná. T mi napsala, že tomu rozumí a že je to ok. A ať se ozvu, až budu chtít. Po pár dnech se T ozvala sama. Mně zrovna v hlavě rezonoval ten příšernej sen a T jsem napsala, že nepřijdu. Že je chyba na mé straně, nikoliv u ní a ať se nezlobí. Že bohužel tohle v terapii dělám, že nechodím, když je mi blbě. T odepsala, že odchod klientů z terapie snáší dobře a že mi tedy tenhle vzorec chování asi pěkně funguje, když ho opakuju. No a tuhle poslední větu asi můžeme chápat jako popíchnutí, že jo… Já jsem to ale zazdila odpovědí, že mi to takhle funguje skvěle - a tím jsem naši komunikaci nadobro ukončily.
Samozřejmě že mě takový konec terapie mrzí, ale nějak nejsem schopná s tím cokoliv udělat. Občas si říkám, že možná sama terapeutka byla ráda, že se mě zbavila, protože, co si budeme povídat, jsem kvůli punku „terapií poškozený klient" a moje opatrnost a někdy odtažité chování může terapeuty dost srát. Taky mě napadá, že vlastně asi nejsem pro terapii vhodná, protože když přijde nějaký blbý období, strčím hlavu do písku a na to terapeuti zjevně nejsou zvědaví. A to si pište, že blbý období jednou za čas mám.
Takže se v tom opět tak nějak plácám, ale rozdíl je ten, že mi není blbě z nedokončeného Gestaltu. Tuším, že jde o hodně staré kostlivce, o jiná témata.
Tímhle článkem chci říct jediné: před problémy, před traumaty člověk asi neuteče. Možná jen na chvíli. Ale zazdít kostlivce zjevně není trvale fungující řešení. Nebo možná není to fungující řešení vždycky a u každého.
Takže - milí, zlatí, své problémy řešte zavčasu a pořádně. Z nedokončeného Gestaltu jsem se tady vypsala suprově, protože šlo o čerstvý problém. Ale průsery, kvůli kterým jsem do první (bohužel punkové) terapie šla a které jsme nedokázaly s ex-T zpracovat, mě krásně dohonily. Jsou tak hezky vyhnilé, že o nich nemám odvahu psát. Momentálně vůbec netuším, co s nimi, ale nějak to dopadne. Všechno vždycky nějak dopadne…
Čekala bych, že Vás podpoří a dá Vám čas, případně Vás podpoří, abyste i v tomhle stavu přišla, a třeba jen mlčela a fyzicky tam byla... i kdyby jen pár minut a pak odešla... ale nablít na Vás, že ona odchody zvládá dobře? Brrrr.... O jejích emocích to přece není. Gratuluju, mám z popisu dojem, že jste odfiltrovala nevyhovujícího terapeuta. A přeju, ať najdete takového se kterým se budete cítit dobře. J
Lauro, pro TAKOVOU terapii není vhodný nikdo ... Tohle je ublizujici a poskozujici pristup, to co ta .... pani predvedla.... Preji Vam, at najdete v sobe tu silu rici... ne, tohle se mi nelibi, v tomhle mi neni dobre.... bezpecny clovek na to bude reagovat laskave a se zajmem.... pokud ne, neni to bezpecny clovek .... Mate plne pravo od terapeuta pozadovat pochopeni traumatu, ktere prichazite resit. To je naprosty zaklad... Preji Vam, at tu spravnou pomoc a podporu naleznete. Jarka
Tahle poslední T, o které v tomto článku píšu, byla hodná a erudovaná. Jen mě prostě nechala bez jakékoliv námitky odejít a zopakovat si tak nežádoucí vzorec chování, který mě dokola poškozuje a kterého nejsem schopná se zbavit.
Ubližující a poškozující postup měla "punková terapeutka", o které je skoro celý můj blog. Tam je to opravdu průser...
Nečetla jsem ještě všechny "kapitoly" příběhu, ale můžu vás ujistit, že neexistuje nic takového jako člověk "nevhodný" pro terapii. Bohužel existují terapeuti nevhodní pro vedení terapie. A těch skutečně dobrých terapeutů je jako šafránu nebo snad ještě míň ... Dobrý terapeut by se měl umět naladit na klienta, a maximálně po několika sezeních poznat, když ten klient před něčím utíká nebo se neumí "otevřít" nebo "uvolnit" a najít způsob, jak se společně k těm "kostlivcům" dostat tak, aby se přitom ten klient cítil bezpečně - něco jako aby klienta "držel za ruku", když se blíží k tomu, co ho děsí - a každý člověk v tom potřebuje jiný přístup ... Někdy si myslím, že ten opravdu dobrý terapeut musí mít něco jako 6.smysl, aby postřehl, čemu se klient vyhýbá, a musí být i hodně empatický, aby věděl, jak na něj :-) - rozhodně to není snadná profese ... (a naprosto souhlasím s tím, že ti "kostlivci" nás doženou - vždycky - potvory jedny :-D ) ...
Dobrý večer, jestli jsem to dobře pochopila z vašeho blogu, tak další terapeutku už nechcete. Ani se vám nedivím. Ale chci vám říct, že to jde, najít novou terapeutku, co pomůže s hojením toho, co napáchala ta předchozí. Jde to pomalu, ale jde. Trvalo mi půl roku, než jsem byla schopná cítit, že mám s tou novou navázaný vztah. A váš příběh mi trochu pomohl v té cestě na zpracování toho předchozího terapeutického vztahu.