Když škemráte o peníze na oběd

Nikdy jsem nepoznala, jaké je to žít v normální rodině. Vím, že v každé rodině se rodiče a sourozenci hádají. To je celkem normální a já to chápu. Občas to prostě člověku ujede. A když to není neúnosně často, tak je to asi i trochu zdravé.

Jenže ty hádky nesmí být nabité nenávistí. Nenávistí, která se člověku usídlí v obličeji. Je to nepopsatelný škleb, za kterým se skrývá strašně moc ošklivého. A vás to děsí. Vůbec nevíte, co se stane příště. Přeroste to ve fyzickou agresi? Dokáže člověk, z kterého kape nechuť a nenávist zvednout ruku a nechat jí silně dopadnout? Někdy bohužel ano. Často nepozorovaně pro ostatní. Pěkně za zavřenými dveřmi. Aby to nikdo neviděl. A nejlépe, když děti nejsou doma, aby nemohli nikde nic říct. Dva lidé? Tak to je slovo proti slovu, ne?

Uklidněte se, prosím

Já jsem z rodiny, kde hádky obsahují sprostý nadávky, odporný pomluvy, výhružky, výmysly, ironii, sarkasmus, špínu, hnus,... A není to nic příjemného. Ani si nepamatuju, kdy to tak nebylo. Znám rodiny fungující na italský způsob. Jenže to je často z obou stran. A pak se rodiče uklidní a je pohoda. A většinou jejich slova zas tak pravdivá nejsou. Jsou přehnaná, ale ne pravdivá. Nemají smrtelně ublížit. Já jsem smutná. Vždy jsem byla hodný dítě. Nikdy jsem neměla žádné problémy. Jedničkář jsem sice nebyla, ale taky jsem nepropadala. K okolí a učitelům jsem se chovala slušně a díky tomu mě lidi dost dobře brali.

Ale nestačilo to. Prostě nestačilo... Ne, že bych si to vyčítala. Ale je mi líto, že jsem si musela procházet takovejma sračkama.

Tak třeba peníze 

Pro peníze jsem si musela chodit každý měsíc s odpovědí na vtipnout otázku "A fakt to potřebuješ?". Připadala jsem si jak odporná veš, která otci nestojí za zaplacení obědů. Jako bych byla nechtěný dítě, který si to pěkně musí odsrat. Kdybych byla kluk, tak by to asi bylo lepší, ale nejsem. A protože mě penězi nejde zaplatit, tak jsem se pro ně nechtěla plazit a prosit.

Nechápu, proč bych na základní škole měla prosit o peníze na obědy nebo na sešity do školy. A stejně jsem musela. Ani jsem nemohla jezdit na školní výlety, do kina nebo školu v přírodě. Ale peníze problém nebyly. Kdyby jich měl málo, tak bych to pochopila. Já fakt nic moc nepotřebuju, nikdy jsem si nekupovala drahý věci. Ani jsem je nikdy nepožadovala.

Byla jsem v tomhle jiná, než moje okolí. Chodila jsem v oblečení po mém sourozenci, dětech máminých kamarádek nebo levného oblečení ze sekáče. Před těmi x lety to taky nebyly žádné skvostné kousky. Teď sekáče miluju, ale před 12 lety, kdy jsem byla v pubertě, tam takový krásy najít moc nešlo.

Dáš mi svůj oběd, prosím? 

Máma ani nevěděla, že jsem přestala žebrat o peníze na obědy. Vůbec to netušila. Řekla jsem jí to pár měsíců nazpět. Byla nasraná. Nedivim se. Já jsem na obědy šla, ale pro jídlo si nechodila. Kamarádka si chodila přidat a dávala mi to. Vždy jsem tam seděla bez talíře a jen si povídala. Pořád jsem se bála, že mě z té jídelny vyhodí. A víte, jak trapně jsem se cítila, když jsem si brala ten talíř? Hrozně jsem se snažila, aby to nikdo neviděl. Ani nevím, jestli to někdo věděl.

A nejvíc mě sralo to, že ty peníze na to byly. A taky to, že on se neptal, jestli náhodou v těch 13-14 nepotřebuju peníze na obědy. Občas jsem se zeptala mamky, jestli mi dá na školní kino. Ale moc dobře jsem věděla, že ona samá nemá peněz nazbyt. Ale i tak se vždy snažila udělat všechno, abych byla "normální". A já jí kolikrát nechtěla zatěžovat, tak jsem si o peníze neřekla.

Každému jsem záviděla kapesné, většinou dostávali třeba 200 Kč na týden/1000 Kč na měsíc. Já ani nevim, jestli jsem ho dostávala. Možná jsem občas dostala třeba dvě kila na měsíc. Takže jsem ani moc nechodila mezi lidi.

Nakonec jsem pak hledala hodně brigád, ale na tý střední zas tak moc času nemáte. Navíc toho určitě nebylo tolik jako teď. Teď berou každého skoro všude a je fakt hodně pracovních míst i pro středoškoláky už od 15 let. Jenže v tý době jsem hledala, jak to šlo a moc toho nebylo. Tak jsem aspoň doučovala. Později občas nějaká ta hosteska. Navíc jsem byla vždy takový stydlivá a neuměla se dostatečně ocenit. Do mekáče jsem nešla, protože jsem nebyla schopná tolika sociálního kontaktu. Vždy jsem hrozně rudla a zakoktávala se. Pro někoho prdel, pro mě děs. Nesnášela jsem veřejný výstupy. Fakt mi z toho bylo fyzicky špatně. Potřebovala jsem čas. Teď se mám ráda, ale tehdy to bylo úplně naopak.

Takže to je takový krátký povídání o penězích. Vím, že je na tom někdo hůř, ale já na tom takhle nemusela být. Protože ty peníze byly, bohužel neochota taky. A když nechcete za peníze posluhovat a peníze si na normální potřeby "zasloužit", tak vás to jednou přestane bavit. Myslím, že když si udělám dítě a peníze mám, tak mu určitý obnos dát mám. Sám od sebe. Aspoň na ten oběd.

Teď je to jinak, víc si vydělávám, jsem samostatná. Stále nakupuju v sekáči a miluju to. Mamce často kupuju oblečení nebo jí dělám radost. A to mě naplňuje. Vždy se o mě starala. Vždy mi dala strašně moc lásky. Chápala mě a podporovala. A za to jí miluju. Jen škoda, že zůstala zde, "doma".