Čtenost mého blogu neupadá, a tak si říkám, že bych měla po delší odmlce zase něco napsat, byť by se z posledních mých článků dalo tušit, že příběh má svou tečku.

Začnu tím, že je mi dobře. Je mi dobře nejspíš proto, že jsem přijala, že má dávná i nedávná traumata jsou „moje" a že v jejich nakládání s nimi si musím vystačit sama. Že hledat pomoc někde u „odborníků" může skončit velkým průserem, a tak je prostě lepší se nepouštět do žádných větších akcí a nějak si to v sobě srovnat sama. Přijetí, že na to bude člověk sám, je vlastně ve finále velká úleva.

Dobrá kamarádka je víc než terapeut

O svých problémech jsem se naučila mluvit s kamarádkou, která taky řeší ledacos, přičemž zkušenosti s terapiemi taky nemá skvělé. Naše společně „pokecy" v baru bývají velmi hojivé a já bych každému tento způsob doporučila. Hodina terapie stojí tisíc až patnáct set a ještě z toho může být mrzení. Není lepší ty peníze projíst a propít s kamarádkou, se kterou se dá dobře pokecat? V mém případě to funguje skvěle :)

Jasně, spousta - zejména odborníků - bude remcat, že terapie je prostě terapie a že když je dobře vedená, tak je nenahraditelná. Souhlasím. Jen ta podmínka "když" je právě docela oříšek.

Kromě toho, že hodně lidí čte můj blog, mi taky měsíčně přijde tak tucet emailů, kde mi čtenářky a čtenáři píší své podobné zkušenosti s terapií (opakují se témata jako nedokončený Gestalt, překračování hranic ze strany terapeuta/terapeutky atd. atd.). Přijde mi neskutečné, co všechno se v terapii může stát, a jsem vděčná, že u mě to nebyl až tak velký průser.

Jak pomoci ostatním? Nebát se o své zkušenosti promluvit

Nicméně fakt, že „špatný terapeut" či „špatná terapeutka" je poměrně častý fenomén, mě přimělo k tomu kývnout na spolupráci s reportérkou, která připravuje dokument o tom, kdo všechno dnes může dělat terapie a co všechno se v terapii může stát. Reportérce jsem navíc zprostředkovala kontakt s dalšími dvěma „nešťastníky", jejichž zkušenosti s terapií byly ještě „výživnější".

Myslím si, že tohle je velmi důležité: udělat něco pro ostatní, nenechat si negativní zkušenost jen pro sebe, pomoct předejít průšvihům, které by mohly postihnout ostatní. Přijde mi to fér.

Hodně z těch, co mi píše, se ptá na punkovou terapeutku. Jestli ještě dělá psychoterapii, anebo jestli se věnuje své původní profesi, což je psychiatr.
Zcela upřímně – nevím. Jen vím, že stále není v seznamu absolventů výcviku (vycházejícího z Gestalt terapie), což už časově docela nehraje, protože by měla být dávno "po". A taky vím, že stále dává na odiv své tělo na bazárku (viz článek Kozy punkové terapeutky), kde např. pod záminkou prodeje použité podprsenky (fuj) ukazuje víc, než je třeba.

Ale to už je její boj.