Jak se (ne)otevřít psychoterapeutovi

Když zahajujete terapii a s terapeutem si domlouváte zakázku, obvykle si řeknete, že začnete například deseti sezeními, a po jejich absolvování tento blok vyhodnotíte. Odborná literatura píše o tom, že se terapeut nejpozději v tuto dobu táže na zpětnou vazbu (ti starostliví se opakovaně ptají v průběhu), protože zpětná vazba od klienta dává terapeutovi informace o tom, jak klient terapii vnímá a zda-li jsou naplňována jeho očekávání. V případě, že by se v očích klienta terapie ubírala někam, kam nemá, se pak nabízí příležitost terapii "usměrnit". Mimochodem teď při psaní blogu mi dochází, že moje terapeutka (T) se na zpětnou vazbu nikdy nezeptala.

A teď zpátky k té zakázce. Můžete si tedy dohodnout například deset sezení, a když se stále „nelepšíte", můžete takhle do terapie chodit třeba roky. Jak říká moje spolužačka, která je psychoterapeutka, „z některých to sloupávám třeba tři roky".

Do terapie jsem teda šla s tím, že můj problém vyřeší přibližně těch deset sezení, ale spíš víc. Delší terapii, například rok, jsem si vůbec nepřipouštěla. Čekala jsem, že moje depresivní nálada odejde díky terapii do půl roku. Byla jsem krásně naivní, protože hladce to fakt nešlo.

To takhle přijdete na sezení, odložíte si, T se vás zeptá, jestli si něco nedáte, pak jde teda vařit čaj nebo kávu (většinou jen pro sebe, protože máte třeba stažený žaludek) a vy se usadíte. To máte už pět minut pryč. Protože moje T často chodila na sezení pozdě, anebo měla zpoždění kvůli předchozímu klientovi, někdy už jsme měly po uvaření teplého nápoje za sebou i patnáctiminutovku. Ale žíly mi to netrhalo, protože jsem měla vždy objednané devadesátiminutové sezení, díky čemuž jsem se nikdy necítila v časové tísni.

T se usadí s šálkem, kouká mi do očí a usmívá se. Ticho. ‚Jak vlastně taková terapie začíná?', přemýšlíte. A taky se usmíváte. Sekundy ubíhají, už jich jsou desítky. ‚Ježiš, to je trapný,' říkáte si v duchu. „Můžeme klidně celou terapii mlčet," spustí T sarkasticky. „Já ale nevím, jak se taková terapie začíná," reaguju. Podrážděná T odpoví: „Jak jako ‚se začíná'? No klidně teda můžeme mlčet, jestli chcete." Povzdychnu si. Připadám si jako debil. Cítím obrovskou prázdnotu, je mi hrozně a cítím se úplně nepatřičně. „Prosím vás, jiní mí klienti to tady na mě chrlí a u vás abych si hrála na detektiva!", nasadí tomu T korunu (o ostatních klientech napíšu v některém z příštích blogů).

A je to tady zase. Celé dětství a mládí člověk poslouchá doma i ve škole, jak jsou jiní „v cajku", všechno dělají dobře, jen já jsem ta divná. No a ejhle – už to mám potvrzený i touhle T, která je mimochodem i psychiatr, takže už je to teda oficiální asi a nikdo nikdy mi to už neodpáře.

Co mě v prvních sezeních překvapovalo, bylo to, že se mě T nezeptala na něco, co se týkalo podstaty mé zakázky (neptala se ani v dalších sezeních, ale to už jsem překvapená nebyla...). Moje nezpracované trauma způsobené dlouhým pobytem v nemocnici (a z toho plynoucí úzkosti a depresivní stavy) jsem T popsala v emailech, když jsem si před zahájením osobní terapie zaplatila konzultace přes internet. Takže během této komunikace věděla T poměrně přesně, co mám za sebou, co mě trápí a jak mě to ovlivňuje v dnešním životě. A protože mně se o tom dost těžko mluví (což T nepochybně věděla), čekala jsem, že naťuknutí přijde z její strany. Nějak hodně opatrně, citlivě, jenže ono nic. Míč byl zjevně na mé straně.

„Jak se vám daří?", vysoukám teda ze sebe. „To jsme ale u mě, a ne u vás," odpoví T a usrkne kávu. Má pravdu. Jenže minulá sezení se – aniž bych se ptala – sama rozpovídala o tom, v jaké je finanční tísni a že ona je ráda, že díky této práci má na chleba. A já skutečně nejsem lhostejný člověk, takže když má někdo potřebu se mi s takto osobní věcí svěřit (nota bene moje psychoterapeutka!), předpokládám, že ode mne něco čeká. Pochopení, účast, radu, zájem, prostě něco.

Pozn.: v době, když píšu tento blog, mám čerstvě zakoupenou knihu "Jak mi dneska je? Aneb 44 možných i nemožných způsobů, jak začít psychoterapeutické sezení" (k dostání zde). Ne že bych měla ambice si někdy znovu psychoterapii zkusit, ale zajímá mě, kde jsem v naší "terapii" udělala chybu... Takže jestli se do terapie chystáte, možná si to nastudujte... 

Faktem je, že dneska T působí hodně podrážděně, asi je řešení jejích osobních problémů v nedohlednu. Takže se T táži, jestli by se mě teda na něco nechtěla zeptat, protože já opravdu nevím, jak začít. T se tedy zeptá na uplynulý týden, já se rozpovídám a z výrazu T chápu, že jsem ji moc neuspokojila. Nevím proč, ale připadám si jako ve škole na zkoušce, kdy se za každou cenu snažím vyhovět a ve zkoušce obstát. Z terapie tedy odcházím s přesvědčením, že jsem něco asi udělala blbě, ačkoliv jsme se třeba bavily o mých rodičích a celé to nakonec hodně odsejpalo. Na závěr hodiny jsme kreslily koláč emocí, tedy jakýsi kruhový graf, který se jako koláč rozdělil na různě velké části podle toho, co momentálně cítím. 

Téměř celý koláč u mě představovala prázdnota.