Jak Laura všude viděla punkovou terapeutku

​Na některé věci člověk musí přijít sám. Respektive si k nim musí sám dojít a na to je potřeba čas. Co naplat, že vám vaše známá, zkušená terapeutka, říká, že tahle „punková terapeutka", ač psychiatr s několikaletou praxí, navíc končící výcvik v Gestalt terapii, byla totální mimoň a že nemá smysl přemýšlet o tom, kde jsem udělala chybu a co jsem měla udělat jinak. Když vám to totiž nějaká dobrá duše říká tři týdny poté, co vás „terapeutka" odstřihne a vy jste z toho v šoku, je to úplně o ničem. Žijete si v tom svém příběhu, máte jakýsi tunel a nejste schopni přemýšlet o ničem jiném.

To je už naštěstí dávno pryč, ale byla k tomu dlouhá cesta. Jak už jsem psala v minulých článcích – moc mi pomohl tenhle blog, kde se člověk mohl takzvaně „vyblejt", jednak ohlasy čtenářek a čtenářů, kteří mi psali o svých zkušenostech, které byly často ještě děsivější. Vědomí, že to měl někdo ještě horší, mě občas dokázalo trochu nakopnout. Děkuju všem za podporu :)

Čas jako nejlepší lékař 

​Že čas všechno vyléčí je takové pěkné rčení, které vás dokáže nasrat, když ho slyšíte v době, kdy je ještě moc brzo. Takže když mi to řekla ta či ona kamarádka z oboru, měla jsem chuť dotyčným říct, ať si to moudro strčí kamsi, protože vy potřebujete pomoct teď hned. Vlastně je to jako s chlapama. Když se člověk rozejde, nějakou dobu je to drásající a živé (anebo taky ne :)))) a pak se to vsákne. A dotyčného chlapa jste pak schopni potkat po letech někde náhodou v restauraci a buď nehnete ani brvou, anebo si třeba i přisednete a je z toho milý hovor, který vám vylepší den.

Jak na tom jsem s „punkovou terapeutkou" teď? To vždycky opravdu netuším, dokud nedojde na pověstné lámání chleba. Obecně je mi vlastně už ukradená, nepřemýšlím o terapii, netrápím se. Ale mám za sebou docela zajímavý zážitek, kterým se zpětně docela bavím, což je asi dobré znamení.

Jak Laura všude viděla punkovou terapeutku 

Četli jste v dětství knížky Vojtěcha Steklače? Pamatujete na kapitolu „Jak tatínek viděl všude samou chemii"? Můj zážitek mi nahrál na podobně úsměvný titulek tohoto nového článku.
Se začátkem školního roku jsem se objednala ke kadeřnici, abych na úvodním setkání rodičů působila trochu civilizovaně. Chodím do jednoho známého, většího salónu, a protože jsem potřebovala ostříhat narychlo, bylo mi fuk, že má oblíbená kadeřnice Tereza má zrovna dovolenou a že mě tedy bude stříhat někdo jiný. Takže přijdu do kadeřnictví, recepční mi odloží bundu a kabelku a představuje mi kadeřnici. A mně padá brada: Kadeřnice jako by z oka vypadla punkové terapeutce, jediný viditelný rozdíl byl v kérce přes celou ruku. Kadeřnice, jejíž jméno jsem v tom šoku úplně zapomněla, se mě ptá, jak to chci, a pak mě odvádí do mycího koutku.

Ačkoliv jsem si furt v hlavě dokola říkala: „Není to ona, není to ona…", občas jsem měla pří stříhání nutkání zavřít oči a nic nevidět. Kadeřnice mi to ale nakonec docela ulehčila, protože měla velkou potřebu se mnou komunikovat (móda, parfémy, práce atd.). Paradoxně tohle mi hodně pomohlo, protože její projev byl od punkové terapeutky hodně odlišný.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, že mě to vlastně dost zaskočilo na to, jak moc už mám nad punkem v terapii nadhled. Došlo mi, že míru toho, jak moc je celá věc živá nebo závažná, neznám, dokud nejsem takové situaci vystavená. Opravdu jsem byla překvapená, že jsem to setkání nebrala chladněji.

A jak se mi punková terapeutka honila hlavou, dostala se mi tu noc i do mého snu. Zdálo se mi, že jsme účastnice jednoho turistického zájezdu, během kterého mě celou dobu ignorovala. Ráno mi z toho snu nebylo úplně dobře a znovu jsem si říkala: „Co děláš?! Vždyť už je to dávno pryč!"

A pak jsem dopoledne přemítala o tom, jak moc je, anebo není normální to mít po takové době takhle nastavené. Došlo mi, že vlastně do snů se mi občas vkradou i mí bývalí partneři a taky to není úplně bez emocí. Takže asi cajk.

​Tady si neodpustím malé intermezzo: Psala jsem v předchozích článcích, že s punkovou terapeutkou žijeme a pracujeme dost blízko a máme společné známé (na to jsme přišly až během terapie). Ona dokonce bydlí vedle mé švagrové (přistěhovala se tam během probíhající terapie – to nevymyslíš). Čas od času tedy na punkovou terapeutku někde narazím, ale nepotkáváme se tváří v tvář. Taky se mi stalo, že mě kamarád na jedné akci seznámil s jejími bývalými kolegy a vrcholem bylo náhodné (ale milé) setkání s člověkem, který k ní do terapie stále dochází. Prostě si uvědomuju, že bych se asi musela nechat vystřelit na Mars, abych o ní nevěděla, takže mi nezbývá, než akceptovat fakt, že Praha je vesnice a všichni se tu se všemi znají…

​Z přemítání o nesmrtelnosti punkové terapie mě naštěstí dostala práce a následná schůzka rodičů v základní škole, kde jsme probírali možné scénáře výuky pro covidové období. Hrozba možné online výuky v nadcházejícím školním roce mi úplně na náladě nepřidala, a tak odcházím ze školy a píšu kamarádce zprávu, ve které sdílím obavy z možné budoucí online pakárny.

A jak tak jdu po chodníku a píšu do mobilu, zvedám oči, protože se blížím k přechodu pro chodce.

Nevěřím vlastním očím, protože proti mně jde punková terapeutka! Na obličeji má roušku a zírá na mě. Určitě o mně věděla delší dobu než já o ní. Žádné „Dobrý den" z ní nevypadlo (i když je mladší) a ač měla roušku, měla jsem z jejího pohledu dojem, že se hezky netváří (ano, čte – anebo četla - tento blog, dala mu kdysi dokonce na facebooku lajk, který pak smazala). A tak jsme se minuly jako dva naprosto cizí lidé a šly jsme vlastní cestou. Ona zřejmě do své terapeutické pracovny, já domů (bydlím od pracovny opravdu kousíček).

Tohle setkání mě ale paradoxně zas tak moc nerozhodilo. Asi díky předcházejícímu „nácviku" v podobě kadeřnice a snu o účastnících zájezdu (a následné vlastní analýze, ze které vyplynulo, že se mám uklidnit), byla pro mě tahle „ostrá" zkušenost docela v pohodě. A protože jsem měla pocit, že našemu setkání na ulici něco chybělo, neodpustila jsem si po příchodu domů poslat jí zprávu. Napsala jsem jí, jestli se nechce po skončení sezení potkat v našem místním podniku a popovídat si o terapii psaním. Neodpověděla.

Za pár týdnů to budou dva roky, co jsme se poprvé setkaly. Je mi tak nějak jasné, že střípky (anebo střepy) z punkové terapie tady budou vždycky se mnou. Nerozplynou se, nezmizí. Vím ale, že se už o ně nemusím ošklivě pořezat, protože čas je opravdu dost otupil.