Hlavně neříkejte, že se mám držet a zvládnu to

​Tenhle díl svého blogu bych chtěl věnovat tomu, co nemocní s depresí slyší opravdu neradi. Hlavně jim to může ublížit. Lidé to myslí většinou dobře, ale bohužel nevědí skoro nic o depresi. Je pravda, že mě kamarádi nebo nakonec i máma podpořili, ale taky kolikrát řekli nesmysl, protože si mysleli, že mi chybí nějaké povzbuzení nebo že si třeba moc nevěřím. Nedochází jim, že je to nemoc, která vyžaduje nějakou léčbu.

Blbost, která se těžko vysvětluje 

Jenže když vám holka, kterou znáte pracovně a trochu se jí svěříte, řekne „to znám, já taky měla minulej tejden děsnou depku, jak nic nestíhám", jak na to reagovat? Nebo když vám lidi řeknou, jestli s nima nechcete jít do kina na nějakou řachandu, to že vám určitě zlepší náladu. Byl jsem v tomhle už trochu otrlý, jinak by se mě to asi dotklo jako spousta jiných hlášek.

Pamatuju si, jak jsem před lety četl nějaký rozhovor s hercem Janem Třískou, kde mimo jiné mluvil o tom, že denně chodí běhat. A říkal něco v tom smyslu, že kdyby to depresivní lidi dělali taky, tak by žádné potíže neměli. To je samozřejmě blbost, ale těžko se to vysvětluje.

Šílené je také, když vám někdo řekne, ať se snažíte se smutku nepoddat a ať se víc snažíte, víc zaberete. Protože občas vám deprese sebere tolik sil, že si to nikdo neumí představit. Nemáte energii na nic, ačkoli zvenčí to vypadá, že to není možné, protože přece nic neděláte. Navíc, deprese souvisí s tím, že vaše tělo nemá dost serotoninu a vy si nemůžete poručit, aby se vám ho tvořilo víc. Diabetik si také neporučí, aby se mu tvořilo víc inzulínu, že jo?

Hlavu vzhůru? To nedám

Když mi někdo říká něco jako „hlavu vzhůru" a „buď trochu optimista", de facto ještě prohlubuje můj smutek. Protože mi tím dává najevo, že jsem slaboch. Já už vím, že nejsem, že jsem nemocný, ale člověk o sobě přesto občas zapochybuje. Jenže se nemůžu rozhodnout, že budu šťastný jen proto, že si to okolí přeje.

Jako jasně, můžu se přimět k tomu, že se třeba budu hlasitě smát. I když jsem měl období, kdy jsem nedokázal ani to. Ale i když se navenek smějete, nevypovídá to nic o tom, jak se skutečně cítíte uvnitř. Akorát to vede k tomu, že vám někdo řekne, že vy ale vůbec nevypadáte jako člověk s depresí. Protože když už si lidi někoho takového představují, chodí podle nich oblečený v černém a vede sebevražedné řeči. Mají pocit, že to musí být na první pohled poznat. A že oni by to poznali. Takže když někam přijdu já ve žlutém tričku a směju se s nimi třeba u jídla, nesedí jim to do toho obrazu. Jako bych jim ho zkazil.

Když si v takové situaci někdo vzpomene na to, že mám depresi, začne třeba říkat, že to nakonec nemůže být tak špatné a ptá se, jestli mě to tedy nějak omezuje. Omezuje, jenže se to těžko vysvětluje.

Dal jsem to já, dáš to i ty 

Protože oni třeba zažili nějaké skutečné trauma, někdo jim umřel, zažili velkou autonehodu, přišli o práci. Cítili se tehdy hrozně, třeba i beznadějně, ale po čase se zvedli a šli dál. Do budoucna je to nijak nepoznamenalo. Ptají se mě pak, proč všechno tak řeším, když se mi ani nic podobného nestalo.

Jenže, jak už dneska vím, my s depresí podobné situace zvládáme mnohem hůř. A blbě zvládáme i daleko menší problémy, třeba i jen drobný stres a dílčí pracovní neúspěchy. Nemůžeme za to a podobné srovnávání, kdo co vydrží a nevydrží je hodně nefér.

Pokud mi někdo bude vykládat, co všechno on už prožil a přežil, jakoby tím shazuje moje problémy. Ještě k tomu může říct něco „je to všechno v tvojí hlavě" a už ani nemám chuť se s ním jakkoli bavit dál. Navíc to jen v hlavě není, protože k depresi patří i únava nebo to, že vás občas bolí celý člověk a prášek proti bolesti to fakt nevyřeší.