„Doodhalení terapeuta“ aneb tohle v terapii nedělejte!

​V minulém článku jsem psala o sebeodhalení terapeuta, respektive o sebeodhalování mé terapeutky (T), které bylo v počátku tak extenzivní a intenzivní, že to pro náš psychoterapeutický vztah znamenalo naprostou zkázu: v počátku, kdy byla T zraněná a ne příliš ve formě, měla potřebu o sobě a svých problémech hovořit. Po několika měsících, kdy se její situace zlepšovala, nastal v terapii mohutný obrat a T, vědoma si svého počátečního přehmatu, přešla do velmi tvrdého módu fungování, až terapii – předčasně a bez ohledu na mé potřeby - zařízla úplně.

Když se blížil konec (punkové) terapie  

O některých věcech týkajících se vaší T prostě vědět nechcete. Chcete ji mít za vyrovnanou, zdravou autoritu, která vám má co dát a může vám pomoct. Jakýkoliv náznak zranění, nejistoty, neprofesionality zákonitě nahlodává vaši představu o tom, že toto je ten člověk, který ví, co s vámi. A taky ve vás taková "indispozice" vzbuzuje potřebu se o toho člověka „starat" a vůbec tak nějak směřujete pozornost od vás k němu (už minule jsem zmiňovala výzkum kanadských vědkyň Robin Eveallové a Cristelle Audetové).

V mém případě tedy – logicky – nastoupily po nějakém čase pochyby (byla jsem do té doby psychoterapií „nepolíbená", takže mi to trvalo docela dlouho). Jenže vždycky jsem si uměla najít vysvětlení, proč mi to či ono říká (nemá to, chudák, lehký), respektive s vysvětlením často přispěchala sama T, jak už jsem psala v předchozích článcích: „Vám se lidé hodně svěřují, že? Nechcete si také udělat výcvik?" V horším případě T zapomněla na to, co tam sama dobrovolně předváděla, a onálepkovala mě „hraničářem" (taky už jsem psala).

Jedna z posledních sebeodhalujících epizod se odehrála pár sezení před koncem našeho setkávání. T přišla do terapie s rozmlácenými lokty, na kterých měla zelený tekutý obvaz (takzvaný Novikov). Samozřejmě jsem se zeptala, co se jí stalo. Odpověď byla, že zakopla při běhání. Tahle odpověď by mě naprosto uspokojila. Jenže T uspokojená zjevně nebyla: vyhrnula svou ke kotníkům dlouhou sukni až nad kolena a ukázala hodně ošklivě rozmlácené koleno. „No a pak jsem spadla ještě jednou," dodala s tím, že jí na to nezabírají ani antibiotika. Tenhle scénář, kdy jen zdvořile naťuknete a vyvalí se na vás úplně všechno, se opakoval velmi často.

Když je po všem…

To období, kdy skončila terapie, bylo hodně náročné, a i když jsem o tom mohla mluvit s kamarádkou, která je velmi zkušený psychoterapeut, nijak zvlášť se mé rozpoložení nelepšilo. Stále jsem přemítala dokola, proč se přístup T tak radikálně změnil a proč naše hranice, které nastavila před půl rokem, najednou neplatily. Je možné, aby opravdový profesionál udělal něco takového? Je možné, aby některé hystericko-sarkastické scénky na posledních dvou sezeních předvedl někdo vyrovnaný?

Přišlo mi to celé velmi zvláštní, vlastně až šílené, a já to chtěla POCHOPIT. Ta touha po PRAVDĚ, kdo terapeutka OPRAVDU JE, byla tak silná, že jsem udělala něco, co nikomu nedoporučuju udělat. Rozhodně to nedělejte v době, kdy jste v terapii a chcete v ní zůstat.

Když terapeutku doodhalíte…

Došlo mi, že chci-li pochopit, proč se T takhle chovala a měla potřebu mě „zašlapat do země", musím vědět, kdo T opravdu je. Tohle nutkání po poznání jsem měla už v druhé polovině naší punkové terapie, ale odolala jsem. Až pár měsíců po skončení terapie, už s maličkým nadhledem, jsem začala zkoumat „digitální stopu" mojí ex-T. Prostě jsem si projela internet, který má tu vlastnost, že si „pamatuje" hodně dlouho.

Ne, nenašla jsem její odborné statě, ani příspěvky v lifestylových časopisech. Nenarazila jsem ani na on-line psychologické poradny, kde odborníci radí s nejrůznějšími psychickými problémy.

Výsledek hledání byl tak nějak skličující. Prostě jsem zírala. To, co podvědomě cítíte, se najednou ukáže v celé své barvitosti.

Asi se posrala… 

O tom, co jsem se dozvěděla, jsem si povídala s mojí známou, psychiatrem a psychoterapeutem, která se nabídla, že mi udělá pořádek v chemii, když už jsem teda po tom všem vzdala další pokus o nějakou normální psychoterapii. Samozřejmě jsem zachovala anonymitu ex-T, protože tyhle dvě se pravděpodobně profesně znají…

Vybalila jsem na ni, že tahle ex-T, doktorka medicíny, je schopná popsat veřejně v holčičí diskuzi svoje zdravotní potíže týkající se malé pánve a dát pod to svůj email v podobě titulpříjmeníjmeno@...
Že její fotky na bazaru s obnošeným oblečením připomínají fotky á la TINDER a nepochopila jsem, proč si sundává tričko, když fotí obnošené džíny či sukni (a proč špulí rty jako kapr, když si fotí šaty). Internet si také pamatoval její poptávku po práci obsahující úsměvné sebehodnocení fyzična (nemůžu být konkrétní). Třešničkou na dortu je pak to, že je jisté, že si sama napsala kladné hodnocení na zdravotnický portál (ano, je to nejlepší profesionálka široko daleko, bez jejíž odborné pomoci byste byli úplně v prdeli).

„A jak to na tebe působilo?", ptá se psychiatra, která během mého výčtu opakovaně obracela oči v sloup.

„Smíšené pocity," odpovídám a pokračuju. „Na jednu stranu je mi jí líto, protože mám pocit, že je fakt nablblá, hysterická, nešťastná, nevyzrálá, že se asi úplně posrala, na druhou stranu jsem zděšená, že jsem u takové osoby hledala pomoc a že má dosud v terapii asi deset klientů."

Zajímavé ale je, že s odstupem u mě převládá POCHOPENÍ. V terapii jsem měla tendenci ji vidět jako mladší sestru a na tomhle se vlastně moc nezměnilo (ach to bezpodmínečné přijetí...). Nepohrdám jí, necítím nenávist ani zlobu. Tedy hovoříme-li o ní jako o člověku, nikoliv o terapeutovi, kde je to průser. Dokážu si představit, že bych jí byla schopna v klidu říct, ať neblbne. A jestli by se nechtěla trochu zamyslet nad tím, jak to všechno navenek působí. Není přece tramvajačka, je terapeut. Ať se vrátí do psychiatrické praxe a terapii dělá, až bude opravdu ok a jedině pod hodně dobrou supervizí. Ať si změní email a ať má dvě telefonní čísla: soukromé a pracovní. Ať nepoužívá stejnou – velmi ojedinělou - přezdívku při svém hodnocení na zdravotnickém portále a tu stejnou pak i při prodeji veteše. Ať své zdravotní problémy, o kterých vím – bohužel – taky dost, řeší na nějaké psychosomatické klinice, protože teď už je mi jasné, že její problémy budou hodně o hlavě. Atd. atd.

Vlastně u mě i po tom „doodhalení" přetrvávají „opečovávací" pudy, ačkoliv poslední týdny cítím, že se mi podařilo se tak nějak „odpojit". Že získávám stále větší nadhled a odstup, za což určitě vděčím tomuhle blogu. To je jedině dobře. Škoda jen, že to nepřišlo dřív.

Postupně mi dochází, že tahle ex-T se vymyká naprosto všemu, co znám u mých známých, přátel a kolegů. Jestli je tedy opravdu „takhle moc divná" (a proto tedy terapii vede divně), je pravděpodobné, že není třeba se bát ostatních terapeutů.

Prostě jsem se dobrala racionálního vysvětlení, proč tahle terapie musela zákonitě stát za hovno.

Jestli mě ale něco z toho, na co jsem narazila, fakt pobavilo a potěšilo, je video z večírku, kde v náladě křepčí a kvílí u mikrofonu. To je docela nářez a ve snu by mě nenapadlo, že je tahle ex-T něčeho takového schopná. Nasmála jsem se dost.

Co říct závěrem? Nepátrejte po svých terapeutech, dokud jste v terapii. Jestli to ale dělat musíte, udělejte to až po skončení terapie, anebo tehdy, když bezpečně víte, že chcete terapii ukončit. Mohlo by se stát, že budete velmi nemile překvapeni (a nemusí jít jen o takovou drobnost, že dotyčný/á na Instagramu sleduje Hanku Mašlíkovou, bože…).

Pak už není cesty zpět.