Doba koronavirová

Pár lidí se mi ozvalo, proč nepíšu a jestli jsem ok. Jestli třeba nejsem pozitivní na COVID-19. Jestli mám karanténu. Ne, nejsem pozitivní a ani nejsem v karanténě. Tohle mě zatím minulo.

Ozvala se mi i administrátorka stránek, že mám být trpělivá, když mi nový článek redakce hned neschválí. Mají frmol.

S psaním tedy nespěchám, vlastně ani moc psát nepotřebuju, byť ještě nějaká témata na dopsání mám. Dechovková terapie mě ale nijak netíží, zdá se, že je to za mnou. Občas si na ex-terapeutku (ex-T) vzpomenu po lidské stránce, třeba jak to teď doma zvládá a jestli ji neskolila infekce. To, co mi radila moje známá (psychiatr a psychoterapeut), tedy ať si rozdělím tu ex-T na dvě (člověk a terapeut), nějak zafungovalo. Část „dechovková terapeutka" jsem prostě spláchla do hajzlu a zůstal mi jen ten člověk. A s tím se dá fungovat docela dobře.

Líný autopilot 

Aktuálně jsem docela dost „chcíplá", což rozhodně nesouvisí se současnou situací okolo koronaviru.

Kdysi jsem někde četla, že u mnoha lidí trpících depresí nastává v době katastrof zlepšení. Tak buď mi koronavir nepřijde tak katastrofickej, anebo patřím k těm depresivním, se kterými nehne nic.

Vlastně se mi trochu přitížilo, teda docela dost, ale jen na chvíli.

Zkoušela jsem si představit, že bych nedejbože ten vir chytla a skončila na ventilátoru někde na ARO. Z té několikasekundové představy se mi udělalo tak strašně zle, že jsem se k té myšlence nevrátila. Vytahuju ji až teď. A zase mi z toho není dobře a říkám si, že bych udělala úplně cokoliv, jen abych takhle nedopadla. Není nic horšího než ležet bezmocně v takovémto stavu. Takhle to teď mám a nejsem schopna myslet nějak „racionálně". Trauma je prostě svině. Fuj.

Když si odmyslím tu výše popsanou hrůzu, tak jsem vlastně jinak docela v klidu. Vyhovuje mi, že se všechno zpomalilo, nikdo neotravuje, nikde se nečeká má účast. Paráda. Funguju v nějakém hodně líném módu, všechno mi trvá a spousta věcí je mi jedno.

Tenhle „línej autopilot" funguje hodně zvláštně. Přistihla jsem se, jak se snažím odemknout dveře bezkontaktně – bankovní kartou. Minule jsem zase otevírala vchodové dveře dálkovým ovládáním od auta. Děti mi opakují otázku třikrát, než se jim ode mne dostane odpovědi. Zvláštní stav.

Přitom přichází jaro, o čemž svědčí i počasí a první opravdu slunné dny. Tak snad dorazí i nějaká ta energie a v hlavě se mi zase trochu rozsvítí. I když, abych byla upřímná, nevím, jestli po tom druhém opravdu toužím…