Dárky v psychoterapii

Dnes mi domů přišlo malé překvapení. Květiny. Byl u nich milý vzkaz. Kamarádka-doktorka mi děkovala za dva respirátory, které jsem jí před dvěma týdny donesla, protože neměla v ambulanci vůbec nic.
Ačkoliv takovou samozřejmou pomoc nepovažuju za „dar", připomnělo mi to, že jsem ještě nepsala o „darech v terapii". V naší terapeutické dechovce to bylo téma tak významné, že by byla velká škoda o to mé čtenáře ochudit.






Na další sezení jsem třeba přinesla plechovku vychlazené Pepsi, protože to byl oblíbený nápoj T, anebo fitness tyčinku, protože T hodně hubla. Jako fakt dost. A tady se to začalo tak nějak „lámat". Jak přicházelo postupné ochlazování ze strany T, přicházely i komentáře typu: „No to bych se fakt divila, kdybyste přišla bez dárku." Už jsem v jednom z mých článků zmínila i její komentář: „My jsme si na supervizi o těch vašich dárcích povídali a říkali si, co to asi tak znamená." Zeptala jsem se teda, k čemu konsilium došlo. Odpověď byla v tomu duchu, že chci nějaký „special treatment", nějaký extrabuřt asi.
Logicky jsem se pídila po tom, co bych jako „extra" mohla chtít. Třeba slevu? Nebo terapii mimo vyhrazené dny? Nebo co jako? Tohle jsem vůbec nepochopila. A samozřejmě že za mými pozornostmi nebyl žádný skrytý úmysl. Tak dostala čokoládovou tyčinku, bože. Poserte se vy v té supervizi.

Je to velmi lidská prosba a já proti tomu vůbec nic nemám. Jsem s tím naprosto ok.

Kauza bačkůrky 

Velmi zajímavá episoda s odloženým destrukčním účinkem byla ta s bačkůrkama. Naše sezení se vždy odehrávala v místnosti, kde jsme seděly proti sobě v ne příliš pohodlných křesílcích. Mezi naše křesílka jsem si vždycky strkala takový pidistoleček, což mi dodávalo pocit, že nejsem tolik na ráně. Nicméně jsme na sebe docela dobře viděly, takže za těch devadesát minut jsme se vzájemně vždycky dobře prohlédly: šperky, barva laku na nehtech, terapeutky obarvené obočí (to obvykle T komentovala sama, že se to zase nepovedlo..) a samozřejmě boty. T se nikdy nepřezouvala, takže někdy měla kozačky, někdy tenisky a tak.

Jenže jednou takhle sedíme proti sobě a T má na sobě bílé lékařské gumáky. Jako fakt. Už jsem psala jinde o mém traumatu, o dlouhodobém pobytu v nemocnici. Z tohoto období si nesu pár „obrazů", které mi nedělají dobře. Jakože hodně nedělají dobře. Doktorská obuv patří mezi ně (nechci rozvádět některé dávné momenty) a mě to docela vykolejilo. Zeptala jsem se samozřejmě, proč nemá svoje kozačky. T zamumlala něco o tom, že se prostě přezula a tím to skončilo. Já to vyřešila tak, že jsem si s křesílkem trošku couvla, dala nohu přes nohu a mým kolenem vykryla pohled na ty odporné boty.

Když skončila terapie, vyrazila jsem do nedaleké obuvi a koupila tam krásné ortopedické bačkůrky. Velikost jsem bez problémů odhadla. Krabici jsem vložila do dárkové tašky a tu odnesla na recepci zařízení, kde probíhají terapie.
Zanedlouho mi přišla zpráva: „Já Vás přetrhnu, Lauro! Doktorka bere úplatky. Na supervizi příští týden si to slíznu. Děkuji, padnou skvěle!" A k tomu přiložila fotku, jak jí bačkůrky na nohách pěkně sedí.

Člověk by si tedy myslel, že byla nakonec tak nějak potěšená a brala to jako vtip. Kdepak, později mi to pěkně nandala, ale nepředbíhejme.

Vyhoď, anebo nabídni terapeutce 

Asi šest týdnů před předčasným ukončením terapie jsem vyklízela dílnu, ve které byly hračky mých dětí, se kterými si už nehrají. Většina skončila ve sběrném dvoře, ale taky tam bylo téměř neježděné odrážedlo a obrovská plastová krabice kostiček Duplo. Protože jsem věděla, že T není úplně „za vodou", napsala jsem jí zprávu s tím, jestli by se jí ty věci nehodily. Kostičky i odrážedlo jsem vyfotila a poslala. Reakcí bylo, že „bere všecko".

Na další sezení jsem tedy dorazila s odrážedlem a velkým plastovým kontejnerem kostiček. T prohodila něco v duchu: „No to je strašný," ale v zásadě se jelo dál a už jsme se k tomu nijak nevracely. Smrtící protiúder měl přijít záhy.

Hrneček, který mi zlomil vaz 

Tři týdny před koncem našeho potkávání se, v době, kdy jsem absolutně netušila, že se blížíme do finiše, měla T narozeniny. Měla je ve stejný den jako moje dítko (kdy má T narozeniny, jsem zjistila v době, kdy mi T říkala, že není dobré, když jsou klienti starší než terapeut, jinak bych nepátrala…). Přišlo mi jako velmi nápadité jí darovat hrneček s obrázkem, který má jako svou profilovku v aplikaci, přes kterou se mnou komunikovala. Abychom si rozuměli – ten její obrázek byl stažený z internetu, šlo o vtipnou virální fotografii, kterou zná snad každý, kdo používá Facebook. Tedy opravdu nešlo o její vlastní selfie s Hankou Mašlíkovou.

Na našem skoro posledním sezení si T tenhle dárek vzala a poděkovala. Zdálo se, že je vše ok.

Veletoč o 180 stupňů 

Jenomže pak, v době, kdy jsem byla s mým nemocným potomkem v lázních, mi přišla ta divná smska, kde mi T oznamovala změnu settingu. Ať beru, anebo už nechodím. Já se tedy po čtrnácti dnech vcelku nečekaně ocitla na předposledním sezení, kde se T rozhodla mě definitivně zadupat do země.

Začala tím hrnečkem. Jak si prý můžu dovolit jít za hranici a použít JEJÍ profilový obrázek? Je to jasně za čarou! Argumentovala jsem tím, že kdyby tam měla třeba dovolenkové foto či již zmíněné obskurní selfie, určitě bych si nedovolila s tím jakkoliv nakládat. Ale na profilu má něco jako krtečka nebo šmoulu, které každý zná, takže nechápu, v čem je problém.

Po hrnečku přišly bačkůrky. Co si jako myslím, když jí dávám takové věci? Vždyť to je přece nevhodné! Listuju tedy v mobilu a cituju jí její reakci o tom, jak skvěle jí padnou a že děkuje.

Pak následovaly výčitky plechovek Pepsi a samozřejmě ty hračky. „A proč jste si je tedy brala, když je vám to tak proti zásadám?" ptám se. „Jestli chcete, klidně vám je všechny vrátím!" Odpovídám, že vrátit je opravdu nepotřebuju a jestli má s hračkami problém, ať je odveze do Klokánka.

Guláš v hlavě 

Téma „dárky", nebo chcete-li „pozornosti", mi v hlavě občas rezonuje, ačkoliv – jak už jsem psala minule – je to hodně za mnou. Teď se ale opět neubráním otázkám, co se to v hlavě T odehrávalo, proč takhle nekonzistentně jednala, co se vlastně stalo? Souvisí to samozřejmě s těmi hranicemi, o kterých jsem psala (mimochodem je to nejčtenější článek mého blogu :)).
Terapeutka, která neví, kde jsou hranice, co vlastně chce, co od klientů žádá a jak má vypadat terapie. Měla jsem z toho v hlavě guláš, měla jsem spoustu výčitek, ale naštěstí je to pryč.
Jen doufám, že se tahle terapeutka nějak „srovnala". Podle toho, co běželo na sítích, se pustila do skupinové terapie ve spolupráci se zkušenější kolegyní. To mi dává smysl. Kolegyně na ni dohlédne a se skupinou se jí třeba bude pracovat lépe než se samostatným klientem. Přeju jí hodně štěstí.

P.S. Otázka etiky a přijímání darů od klientů se hojně diskutuje např. na amerických serverech. Mně se líbila tahle odpověď:

Q: Is It OK to Give Your Therapist a Gift?

A: Ethically, a therapist can accept a gift from a client if, say, the client gives the therapist a book or homemade painting or even a Christmas ornament (all of which would, presumably, be less than the average cost of a therapy session).