Co když to doma nepůjde, kam s mámou?

Když se zdravotní stav rodičů začal zhoršovat a já se rozhodla se o ně starat, neuměla jsem si úplně představit, do čeho se to pouštím. Jasno jsem měla v jediné věci: chci, aby byli pokud možno doma, případně u nás, ne v nemocnici nebo nějaké léčebně. Bylo jasné, že teprve teď naplno pocítím nevýhody jedináčkovství. Jako dítě jsem se občas našima trochu nudila, teď jsem na péči o ně úplně sama. Máma má o pár let mladší sestru, která ale s celou rodinou už roky žije v Německu, tátovi dva starší bratři už jsou po smrti a s rodinami jejich synů se moc nestýkáme.

Máme rodinný dům, kam je můžeme nastěhovat, ale zatím se tomu oba brání, což chápu. Ale v mnoha ohledech by to mně a manželovi usnadnilo život – počítám s tím, že to uděláme, až se jejich stav ještě zhorší, což je nevyhnutelné. Do toho se sama cítím mizerně, protože ani mně už není dvacet a sama bych si občas potřebovala odpočinout. Jenže místo toho letím k rodičům navařit, poklidit, případně převléknout špinavé prádlo, vyprat a tak dokola.

Nejde jen o péči o ně nebo jejich domácnost, kontrolovat musím také jejich účty, peníze, před časem například dědeček začal kupovat nějaké předražené zlaté mince, že prý pro vnoučata. Skoro si to nedal vymluvit a mně dalo strašnou práci dosáhnout toho, aby prodejce smlouvu zrušil jen s minimálním penále.

Nedávno jsem zase zjistila, že máma schovává papírové peníze na různých nesmyslných místech v bytě – když jsem na to náhodou přišla, prostě to zapřela, bylo to jako debata s malým dítětem. Vlastně si to, že mi svým chováním připomínají malé děti, uvědomuju čím dál častěji - bohužel tomu chybí ta perspektiva, že jak porostou, bude to s nimi snazší a snazší. Tady to bude přesně naopak.

Vím to, protože jsem si problematiku jejich nemocí nastudovala a kvůli té mámině se navíc sešla s odbornicí na Alzheimera, aby mi poradila, jak co nejlépe zajistit další péči o ni. Ukázalo se, že jsem si to malovala trochu růžově, protože k Alzheimerovi patří nejen čím dál menší samostatnost a zmatenost, ale také třeba problémy s hygienou, toaletou, může se stát nebezpečnou sobě i okolí, když by například pustila a nezavřela plyn a podobně. Lidé s touto nemocí mají také tendenci utíkat z domova, aniž by trefili zpátky. A mění se jim povaha, dokážou být skutečně zlí, aniž by si to uvědomovali. Moje vždycky veselá máma začala být zahořklá a naštvaná, ale už chápu, že je to jen začátek.

Gerontoložka mě upozornila, že náš model není dlouhodobě udržitelný, že prostě přijde čas, kdy bude máma potřebovat v podstatě čtyřiadvacetihodinový dozor a že taková situace může trvat roky. Vzít si ji - samozřejmě i s tátou - k nám domů by řešilo situaci jen částečně, protože by to navíc vyžadovalo, aby tam někdo z nás zůstal celé dny. Muž se svou prací IT správce firemní sítě to být nemůže, já jako projektová manažerka v jedné neziskovce občas, ale ne trvale.

I kdybych nebyla proti a bylo v nich místo, klasický domov důchodců či dům s pečovatelskou službou nepřipadají v úvahu, protože o takto nemocné lidi se starat nemohou. V úvahu u mámy nepřipadá ani domov důchodců pro lidi se speciálními potřebami. Ale existují více či méně kvalitní (a taky patřičně drahá) zařízení pro lidi právě s demencemi. Měsíčně stojí od pětadvaceti tisíc za osobu výše, což je pořádná pálka – ale možná je to řešení, které budeme muset časem zvážit. Na úhradu se naštěstí dá použit jak důchod, tak příspěvek na péči, který naštěstí stát podobným lidem přiznává. I když jeho vyřízení trvá někdy dlouho, určitě to zkusím, i kdybychom z něj měli zatím platit větší péči ošetřovatelek doma. Zbytek peněz bychom snad nějak zvládli doplatit ze svého.

Zjišťuju, že mě celá tahle situace vrhá do velké úzkosti a moc nevím, co s tím. Obávám se, že mě to celé pohltí - starosti, výčitky svědomí - a že to celé "nezvládnu". I když se snažím si ten problém nepřipouštět, respektive nepouštět si ho moc k tělu, nejde to.