Čeká mě dvojboj, kterého se bojím

Když jsem byla malá, vadilo mi, že mám nejstarší rodiče ze všech spolužáků. Tehdy nebylo zvykem rodičovství odkládat jako dneska, takže kamarádi měli mámu i tátu nejméně o deset let mladší než já. Ale to, že se mnou nejezdili na hory nebo že se máma styděla jít v plavkách na koupaliště, byla brnkačka proti tomu, co zažívám teď. A vyhlídky tedy nejsou nic moc.

Je mi třiačtyřicet a mému tátovi přesně o čtyřicet víc, máma je o čtyři roky mladší než on. Oba byli do svých plus minus sedmdesáti hodně aktivní, částečně pracovali – oba jsou vzděláním účetní, o jejich služby byl zájem. Ale pak už to šlo jen z kopce, přičemž sešup se pořád nezastavil.

Nejdřív se tátovi rozjela Parkinsonova choroba. Má sice v podstatě lehčí formu, výrazně viditelně se to projevuje jen třesem pravé ruky, ale stejně mu to hrozně změnilo život. Protože třes ruky je čím dál častější, ruka ho bolí, celá pravá část horní půlky těla se dostává do bolestivé křeče. Celkově strašně tělesně sešel a navíc nemoc a všechno s ní spojené strašně špatně snášel psychicky, protože musel například přestat řídit auto. Najednou s ním nikdo nemluvil jako s panem účetním, ale jako s bezejmenným starým dědou, to taky jednomu nepřidá.

Jsme strašně vděčná mámě, jak se o něj několik let zvládala starat, psychicky ho držet, dbát na to, aby bral léky, vařit mu s ohledem na jeho další zdravotní problémy, zapojovat ho do nákupů v malém krámku opodál. Být to na něm, asi by jen seděl doma v pyžamu, sledoval televizní zprávy a byl nerudnější a nerudnější.

Bohužel, moje skvělá máma má Alzheimera – když se objevily první příznaky, doufala jsem, že je jen vyčerpaná z péče o tátu a domácnost, ale pak už předtím nešlo zavírat oči. Kdo ji neznal, asi by si toho nevšiml. Ale byla čím dál zmatenější, dělala nesmyslné úkony, šla si třeba k doktorovi dvakrát pro stejný recept, obviňovala nás, že jí schováváme doma věci, začala říkat úplné báchorky - na venek její vyprávění dávalo smysl, ale já tušila, že je zle. Dneska už je její diagnóza jasná. Alzheimer, který se bude jen zhoršovat.

Zatím jsou ona i táta doma, každý den jim dovážejí obědy, třikrát týdně tam chodí pečovatelka, já tam chodím každý den alespoň na hodinu dvě- naštěstí nebydlí daleko.Je to možné jen díky tomu, že můj muž do velké míry převzal péči o naše sedmiletá dvojčata, ačkoli mi to trhá srdce, protože jsem milovala naše společná odpoledne a podvečery. I tak na mě do velké míry je péče o naši domácnost, přičemž oba samozřejmě chodíme do práce.

A to tuším, že je to teprve začátek, protože zhoršování psychických i fyzických sil u svých rodičů vidím je z týdne na týden jasně patrné. Máma mi třeba volá, že jim nepřivezli oběd, přitom když to prověřím, ukáže se, že ano, u nich pak najdu špinavé nádobí. Nebo třeba volá svým kamarádkám, že za nimi nikdo nechodí, které pak volají mně, jak jsem to mohla dopustit.

Dvojboj, kdy mám na starosti svou rodinu a ještě stárnoucí rodiče mě začíná zmáhat. Začínám být strašně unavená, bez nálady, což pak přenáším na manžela, který si to přitom vůbec nezaslouží. Stejně jako si moje děti nezaslouží vyčerpanou matku.