Jmenuju se Jáchym, pracuju jako grafik a už od dob dospívání bojuju s depresí. Máme ji v rodině, jen mi to nedošlo hned. Protože třeba o otcově bratrovi s touhle diagnózou se v rodině prostě říká, že je to lempl, nemakačenko a lůzr, jelikož byl dlouho nezaměstnaný. Já mám naštěstí práci, kterou můžu dělat i se svou nemocí. Ale i tak mi to komplikuje život nebo vztahy. Zároveň se to okolí strašně těžko vysvětluje, protože deprese nejsou na rozdíl třeba od kratší nohy vidět. Krom toho mají lidi pocit, že stačí, když jsou milí a přejde mě to. Ještě horší ale je, když mi říkají něco jako „tak si běž zaběhat, to ti udělá dobře“.

Jmenuju se Klára a jsem alkoholička. Drsné? Na terapii nás učili, že máme věci pojmenovávat pravým jménem. Stejně nevím, jestli mi tam pomohli. Ještě z toho nejsem venku. Přestala jsem pít, ale spadla jsem do toho znovu. Ta touha je silnější než já, silnější než rodina, silnější než pocit, že se musím starat o dceru. Dokázala jsem kvůli chlastu překousnout, že se o ni starali manželovi rodiče. Alkohol, víno, láska, touha, klid, zapomnění, únava, úleva. Nevím, jestli vám to dokážu dobře popsat.

Tenhle blog mi pomáhá vypsat se z pochybností, které mám ohledně péče o staré rodiče. Nejsou jen staří, ale bohužel také hodně nemocní. Musela jsem si přiznat, že asi nejsem tak dobrá dcera, abych se o ně zvládla postarat sama. Budiž mi omluvou, že jsem jedináček, takže nemám s kým se o tuhle námahu dělit, k tomu mám dvě poměrně malé děti – našim dvojčatům je sedm. Navíc jsem byla v některých ohledech naivní, starat se o někoho například s Alzheimerem je mnohem těžší, než jsem si uměla představit. Začala jsem to odnášet psychicky i fyzicky a došlo mi, že musím říct dost, jinak to odnese i můj vztah s manželem.

Jsem mladá holka. Mám se ráda. To je moje plus. Za ty roky jsem si vybudovala docela pěkný sebevědomí. Jenže to tak nebylo. Nesnášela jsem se. Ale přežila jsem. Opustila jsem vztah po skoro 5 letech, pár dní na to můj táta zmlátil mámu. Za to jsem si našla dobrou práci. Je to něco za něco? Nevím. Taky jsem zažila pár panických atak. O všem vám chci upřímně napsat. Jsem sprostá, upřímná, někdy až moc uťaplá. Někdy nevím jak se chovat. Nesnáším vyhrocené situace, tak dělám, že neexistují. Ale ony tady jsou, a zžírají duši.

Říkejte mi třeba Lauro. I když mě často oslovují slečno, už jí více jak deset let nejsem. Vypadám prý na svůj věk zachovale, ale cítím se na sto let. Jsem životem hodně unavená.
Budu psát o průběhu mé psychoterapie, úplně první v životě. Přišla jsem do ní po dávných složitých traumatech, která mě po letech dostihla v podobě depresivních stavů a nesnesitelných úzkostí.
Terapie to byla poněkud zvláštní, což mělo příčinu v úvodním setkání, které vyústilo v nestandardní nastavení psychoterapeutického vztahu. Vlastně to byl takovej "punk v terapii". Nemělo to dobrý konec, vlastně konec to nemělo z pohledu psychoterapie žádný: terapeutka, sympatická dáma řešící nezáviděníhodné osobní trable, stejně nestandardním způsobem, jakým terapii začala a vedla, ukončila i naše setkávání. Mně tak vznikl nedokončený Gestalt, který si tady - snad - sama ukončím.

Ale asi spíš ne.

P. S.: Chcete-li mne kontaktovat, můžete mi napsat na laura_b@centrum.cz. Nepište, prosím, administrátorovi stránek. Děkuju :)